Award

Snít, či nesnít, blouznit, či být, říkat jen pravdu, anebo mít klid …? Být, anebo spát? Být zlý, nebo mít rád?

______________________________________________

Award

Posadil jsem se na pelest postele: „Co to bylo?“ Naslouchal jsem, - nic. Proč jsem se vzbudil?“ Měl jsem nutkání se zase zachumlat do peřiny. Chvíli jsem se rozhodoval ale pak mi to nedalo a vstal jsem.

Prošel jsem celý dům a hledal příčinu toho, proč jsem se vzbudil. Možná, napadlo mě, že sousedovic kocour mňoukal na naše kočky a lákal je na rande. Naklonil jsem se přes zábradlí a pozoroval chvíli zahradu. Nikde nic.

Počkat, nemihnul se nade mnou nějaký stín? V okamžiku, kdy jsem se podíval nad sebe, mně nějakej vtipálek začal svítit silnou baterkou do obličeje. Co říkám, silnou baterkou: Světelný kužel přibýval na intenzitě jak světla, tak i do rozměru a brzy nabyl rozměrů protileteckého světlometu. Zakryl jsem si oběma rukama oči, ale nepomohlo to.

A pak, naráz tma.

Co se stalo? Před okamžikem jsem stál doma na balkoně a teď jsem seděl v jakési kabině před oválným oknem protaženým až pod sedačku, kterým jsem viděl ze shora náš dům. No jasně, vidím i dům našeho souseda. Domy našich sousedů. To letadlo, nebo to, v čem se nacházím, stoupá kolmo nahoru, všechno se zmenšuje …

Kde to jsem? Ve vrtulníku? Jak to? Jak jsem se do něho dostal?

´Vrtulník´ nabral na rychlosti a pode mnou se začalo všechno zmenšovat. Vrtulník? Jak to, že není slyšet zvuk motoru?

A vůbec, kde jsou piloti?

Obrátil jsem se od okénka a prohlížel si velkou oválnou kabinu, podle jejíchž stěn bylo ještě dalších jedenáct takových sedadel jako bylo to moje. Před každým se nacházelo stejné okno, protažené od stropu pod každou sedačkou do středu kabiny.

Stroj nabíral na rychlosti, aniž by bylo slyšet hluk motorů.

„Jsem snad v UFU?“ Jestliže ano, tak to logicky neznamená nic jiného, než že se mi to všechno jenom zdá. UFO je přece Science Fiction. Pozoroval jsem skrz skleněnou podlahu, jak se naše město zmenšuje a Frankfurtské letiště svítí vedle jasně zářící Frankfurtské metropole. A na severozápadě, ta veliká zářící placka, není to Wiesbaden?

Než jsem si to stačil srovnat v hlavě, nabral stroj na rychlosti. Frankfurt i Wiesbaden se proměnily ve dvě malé, svítící tečky a vzápětí na to mi vyrazil dech pohled na naší modrou planetu.

Snažil jsem se rozpoznat jaký je to dole kontinent, ale to už jsme zase nabrali rychlost a Země se scvrkla na velikost tenisového míčku a vzápětí se smíchala s hvězdami.

Nemohl jsem si nevybavit pasáž z Bible, kde Henoch ve Starém Testamentu knihy Henoch v kapitole 81, 1, popisuje, jak letěl v korábu synů bohů do vesmíru.

Bezvýsledně jsem zkoumal kabinu, jestli nenajdu nějaké dveře, kterými bych se dostal do jiné části lodi. „Vida“, uvědomil jsem si. „Už tomu stroji říkám loď …“

V jednu chvíli mě napadlo: „A co když budu muset?“ A hned jsem si sám odpověděl: „No, přece do naší koupelny! Vždyť spím doma v posteli a tohle je jen sen!“

Stál jsem bezradně nevěda, co si o tom všem mám myslet. „Tak to je dobrý“, hvízdnul jsem si, když se přede mnou zmaterializoval průhledný cylindr velký asi jako telefonní budka. Opatrně jsem se té věci dotknul. Pár vteřin se nedělo nic, pak si mě ten cylindr vcucnul, za okamžik zase vyplivnul a zmizel.

Stál jsem v jiné, poněkud menší kabině. Obrovská obrazovka vyplňovala celou jednu stěnu, před kterou seděli něco jako tři piloti a polohlasně spolu komunikovali. Bylo zřejmé, že je má přítomnost ani nepřekvapuje ani neruší.

Řítili jsme se nekonečným černým oceánem nekonečna, míjeli hvězdy a sluneční systémy. Některé Galaxie abstraktních forem a barev svítily jako lunapark. Jiné zas viseli v prostoru jako medúzy, či shluky roztodivných hejn nějakých neznámých mořských živočichů.

„Tohle by si nevymyslel a nenamaloval ani Picasso.“ Šeptal jsem sám sobě s bázní a úctou, jako bych byl v chrámu. „Jak dokáže lidský mozek, vyprodukovat ve snu takovou nádheru?“ Škoda, že nejsem astronom.

Sáhnul jsem do kapsy pyžama pro mobilní telefon abych si to natočil.

„Já hlupák! Vždyť leží v ložnici na nočním stolku a tohle všechno se mi stejně jen zdá!“

Jeden z těch tří mimozemšťanů (?) se na mě otočil, trochu zahanbeně se usmál a zavrtěl hlavou.

„Nezdá?“ Vykřikl jsem na něj.

Mimozemšťan opětně vyjádřil negaci a provinile zdvihl ramena, zrovna tak, jak to dělají lidé, kteří chtějí mimikou sdělit: „Je to tak a nedá se s tím nic dělat.“

„Cože! Já nespím? Tohle není sen?“

Mimozemšťan opět zavrtěl hlavou.

Odvážil jsem se jít k těm pilotům blíže abych si je lépe prohlédl. Nevypadali vůbec jako mimozemšťané. Žádná šišatá hlava, žádné tenounké nohy a ruce. A už vůbec ne velké černé oči, jak je známe ze sci-fi filmů. Vypadali jako my, lidé. Byli jen trochu víc bledí a budili na mě dojmem, že jsou si jeden druhému náramně podobní. Že by to byli Androidi?

´Můj E.T.´, se na mě otočil, opět zavrtěl hlavou a docela lidským pohybem ruky mi naznačil abych se k němu posadil. V tom momentě se vedle něho zmaterializovala stejná sedačka, na jaké jsem už seděl v té první kabině.

E.T., se na mě usmál a prohodil: „Buď v pohodě a ničeho se nelekej.“

Bylo mi divné že mluví mou řečí, ale pak jsem si uvědomil, že to všechno je jen výmysl bujné fantazie mého mozku. A i kdyby to nebyl sen: Když se někdo dokáže takhle prohánět vesmírem, tak asi nebude mít problém, mluvit a rozumět jazykům cizích civilizací. Nebo?

Můj E.T. se na mně shovívavě usmál: „To není výplod tvého mozku.“ A dodal: „A není to sen!“

No, sláva. Takže já sedím v nějaké vesmírné lodi, řítím se vesmírným prostorem, mimozemský pilot vypadá jako člověk, rozumí a mluví mojí řečí. A není to sen.“

„A nejsem E.T.“, řekl ten můj E.T., „jmenuji se Tigor.“

Ꚛ

Probudil jsem se. Venku byla ještě tma. Sedl jsem si na pelest postele a mnul si oči.

„To byl ale blbej sen“, zívl jsem a šmátral bosýma nohama po bačkorách.

„Už jsem ti říkal, že to není sen.“ Ozvalo se v šeru.

Tigor! Seděl na okenní římse, za kterým se rýsovala silueta surreálního města.

„Není to sen“, opakoval jsem po Tigorovi. „Není to sen, není to sen …“

Vstal a šel jsem si na to dát studenou sprchu.

„Ve skříňce v koupelně visí župan!“ Volal za mnou Tigor.

Sprcha mě postavila na nohy. Stál jsem vedle Tigora u okna, sušil si vlasy ručníkem a díval se nedůvěřivě na ten cizí svět.

„Vítej na světě Cheoops. Pro dobu tvého pobytu u nás, jsem byl pověřen být tvým průvodcem.“ Řekl Tigor. „Doufám, že si budeme dobře rozumět?“

Nic jsem mu na to neodpověděl. „Proč bysme si nerozuměli?“ Pomyslel jsem si.

Tigor byl sympaťák, a tak jsem byl rád, že mi bude dělat průvodce a společníka zrovna on.

Nechal přinést snídani a vyprávěl mi u kafé o svém domově, o planetě Cheoops se stejným nadšením a pýchou, s jakou bych mu já vyprávěl o svém domově.

„Nemá, náhodou, egyptská Cheopsova pyramida něco společného s planetou Cheoops?“ Zeptal jsem se. Tigor pokrčil rameny, a tak nějak divně se usmíval.

„Já vím,“ řekl jsem, „ty nesmíš ani naznačovat! To znám z jedné hry z divadla ´Járy Cimrmana´.“

„Omlouvám se, za ten způsob, jakým jsme tě sem dopravili“, řekl Tigor, „ale neměli jsme čas se s tebou spojit a vysvětlovat“, omlouval se, zatím co jsem si zapínal košili.

„Místo ´dopravili´ můžeš klidně použít ´unesli´“ neodpustil jsem si jizlivou poznámku.

„Když to tak vidíš, dobře, tedy ´unesli´. Ale buď bez obav, dlouho tě tu držet nebudeme“, ujišťoval mě Tigor.

Napadlo mě, že jsem ještě neviděl, aby měl v obličeji jiný výraz než úsměv. Že by byl Android?

„To rozhodně ne! Nejsem Android“, odporoval Tigor a zas jednou víc tím potvrdil, že umí číst myšlenky. „Aha, budu si muset dávat pozor na to co si myslím …“

„A proč jste mě unesli? Jsem docela obyčejný a bezvýznamný človíček, z malé a jak jsem teď pochopil bezvýznamné Planety Země.“

„Ó, to neříkej!“, ohradil se Tigor. U nás na Cheoopsu, tě znají i předškolní děti.“, ohradil se Tigor. „Ve zprávách, se o tobě mluví skoro každý den. Seriál z Tvého života ´Muž, který dává a nebere´ vysílá televize jednou týdně. Však uvidíš!“

„Co je to za volovinu? ´Muž, který dává a nebere´. A co uvidím?“

Tigor se podrbal zcela lidsky na hlavě: „No, jak bych ti to řekl? Prostě natáčíme tě. Samozřejmě skrytě. Vy tomu myslím říkáte: Reality show. Režíruje to Miloš Forman.“

„Miloš Forman!? Ten už přece dávno nežije! Tak jak může vést režii?“

„No, my jsme ho přetransformovali. A moc si u nás libuje.“

„Forman? Transformace? Tak, to je teda fór“

A proč se tomu divíš, když sám zastáváš názor, že smrt je jen přeměna, kdy se duše osvobodí od opotřebované tělesné schránky aby se transferovala do jiné dimenze?

„Počkej, Tigore, nechceš mi tím snad naznačit, že jsem po smrti?“

„Ale kdepak! To bychom tě nemuseli unášet. To bysme si tě rovnou koupili.“ Smál se Tigor. Však my tě zase vrátíme.“

Přistihl jsem se, jak jsem se začal osahávat.

„Jsi to TY! Buď v klidu. S tebou máme jiné plány.“ Řekl Tigor.

„A co Miloš Forman?“

„Toho jsme po jeho transformaci získali v aukci.“

„V aukci?“

„Neobyčejní lidé z vaší planety, se po jejich odžití dají vydražit v galaktické v aukci. Proč si myslíš, že k vám lítáme? Takhle u nás popoháníme všechno rychleji dopředu. Máme spousty vašich výjimečných lidí z různých oborů. To by ses divil. Ostatně to byl Miloš Forman, kdo nás na tebe upozornil.“

„Miloš Forman? Slavný český režisér Miloš Forman vás na mě upozornil? Na mě? Vždyť mě nemůže vůbec znát?“

„Myslím“, seskočil Tigor z římsy, „že v to teď není relevantní. Musíme jít!“

„Kam, musíme jít?“

„Do televizního studia, kde převezmeš svůjj Award. Kvůli tomu jsi přece tady. Tu moderaci budou vysílat všechny televizní společnosti. Je to velká událost nejenom na Cheoopsu. Televizní stanice v celé naší galaxii si zajistili práva na přímém přenosu.

„Já dostanu Award? A jaký?

„Award ´Zlaté Mlhoviny´!“

„Cenu ´Zlaté Mlhoviny´? Co to má jako bejt?“

„Uvidíš.“ Řekl Tigor a vedl mně k východu z hotelového apartmá. Otevřel dveře, vstoupili jsme do jakési skleněné koule, vchod se za námi uzavřel a ta podivná koule s námi vyletěla z hotelu.

Letěli jsme nad rozzářeném městem, které by z té výšky mohlo být snadno zaměnitelné s jakoukoliv pozemskou metropolí, ponořenou až na osvětlení a svit reklam do roušky noci.

Tigor mě pobaveně pozoroval, jak se krčím, když se proti nám, zezdola, z boku nebo ze shora řítily stejné, či odlišné podivné létající prostředky. Každou chvíli to vypadalo, že budeme kolidovat, což se samozřejmě nestalo. Jak taky, při takové technice? Ale strachoval jsem se, to musím přiznat.

Úplně jsem ztratil pojem času a podíval se ze zvyku na hodinky. Ty ovšem, stejně jako mobil leželi doma, na nočním stolku někde v Mléčné galaxii.

Jak dlouho už asi, tak letíme? Půl hodiny? „A už mě začínají pěkně bolet nohy“, pomyslel jsem si. A hle: Další vymoženost! Ještě, než jsem to domyslel, se v kabině zmaterializovala pohodlná sedačka, jen si na ni sednout.

„Posaď se“, vybídl mě Tigor, „ta je pro tebe. Bolí tě přece z toho stání nohy? Že?“

„Už zase! Zas mi čte myšlenky …“ Ale posadil jsem se a snažil se na nic nemyslet, aby se to najednou v naší kabině neobjevilo.

Udělal jsem si pohodlí a pozoroval město. Pod námi ubíhaly bizarní stavby, obrovské i docela titěrné, asi rodinné domky a mezi nimi parky a jezírka. Vlastně kdyby ty stavby nebyli tak odlišné a nelétala mezi nimi spousta všelijakých podivných dopravních prostředků, mohl bych se dívat třeba na Paříž, nebo na kterékoliv jiné pozemské město.

Zdviž, nebo co to bylo v čem jsme se nalézali, v pravém úhlu, aniž by snížila rychlost, odbočila. Ani mě neudivilo, že jsem nejenomže neupadl, ale ani se nenaklonil.

„Už si tu začínám zvykat“, pomyslel jsem si a zároveň uvědomil, že Tigor mi čte myšlenky a tedy ví, co si myslím. Tigor kývl, na potvrzení a jako vždycky se přitom usmíval.

Vletěli jsme do nějaké budovy, ve které se otevřel otvor a pohltil nás.

Od toho okamžiku šlo všechno tak rychle, že jsem nestačil sledovat, co se vlastně děje a švupty vup jsem seděl v televizní studiu.

Ꚛ

Ve studiu, byl kromě moderátora přítomen i můj mentor Tigor.

„Za dvacet vteřin začínáme“, mrknul na mě rejža

„Pro Krista pána, to je doopravdy Miloš Forman!“

Byl jsem v šoku, když mě poklepal na rameno a spiklenecky na mně mrknul.

Tak jestli tohle není sen a budu to doma vyprávět, skončím jak ti hoši v jeho slavném Oscarovém filmu ´Kukaččí hnízdo´ v blázinci.

„Je to pravda, že jste otec dvou dcer, tří vnuček a jednoho vnuka?“ Zeptal se mně moderátor, po tom, když se mě představil. Vypadal jako dvojče od Tigora, ale jmenoval se Dorgun. Podíval jsem se do publika: No ovšem, seděli tam samý, no vypadali všichni úplně stejně: Tigorové.

Naopak Cheoopsanky byli každá jiná a všechny krásné a mladé. Divná planeta …

„Naše diváky by zajímalo, jak zvládáte, jako důchodce, vést počítačovou firmu, věnovat se spousty koníčkům a 24 hodin, kdykoli je to potřeba, být k disposici vaší rodině?“

„No, to je přece smysl rodiny, nebo ne?“

To moderátora Dorguna překvapilo. „U nás, na Cheoopsu, ne.“

Vedle něj se zhmotnila mladá žena a posadila se k nám.

„Jolina.“ Představila se.

„Naše diváky by zajímalo, jak to všechno stíháte? Staráte se o vaši firmu, jste autor, děláte muziku, píšete texty, komponujete, staráte se, jak už řekl můj kolega Dorgun, vzorně o svou rodinu …“

Jolina přehodila nohu přes nohu a usrkla ze sklenky nějaký mě neznámý modrý nápoj. „Vy máte tři vnučky?“

„A jednoho vnuka. Zapomněla jste na mého vnuka.“

„Promiňte, omlouvám se. Víte, u nás není obvyklé a také na to v podstatě ani není časově možné, aby se obyvatelé Cheoopsu starali, o něco jiného než sami o sebe. Pravda, bývávalo to, ale to už je dávná minulost. Po pravdě řečeno, když jsem se rozhodla, začít psát vaší biografii, netušila jsem do čeho jdu. A dnes?“ Jolina se významně odmlčela …

„Vy píšete mojí biografii?“ „Samozřejmě. A Sitkom, ´Muž, který dává a nebere´. Vysílá se jednou týdně a sledovanost je podle posledních čísel u. …“

„90 procent“, vstoupil do rozhovoru Dorgun, „a právě poběží 989 díl.“

„Sitkom? O mně?“ Kroutil jsem se na židli.

„Ano! Příběh o vás je pro nás velmi úspěšný dokument. Podle výsledků poslední ankety se ukázalo, že stále více respondentů, se podle vás, našeho milého hosta z planety Země, tedy VÁS, snaží svojí roli v rodině změnit.

Bylo mi jedno, že zřejmě každý tady v sále, si klidně čte mé myšlenky a pomyslel jsem si, že se tady všichni zřejmě zbláznili.

Nenápadně jsem se podíval na pana režiséra, co on na to? Miloš Forman stál vedle kameramana a když se naše pohledy setkali, mrknul na mě, usmál se a ukázal mi zdvižený palec.

Také Tigor se na mě usmíval a vrtěl záporně hlavou.

„Nezbláznili?“ Pomyslel jsem si, vědě, že Tigor si mou myšlenku přečte.

„Ne!“ ozval se mi v hlavě Tigorův hlas. „A nečtou tvé myšlenky. To mohu jedině já. Mám na telepatickou komunikaci s tebou povolení z nejvyšších míst. Ale jestli si to nepřeješ, stačí říct.“

„Ne, ne, to je v pořádku. Už si zvykám a po pravdě řečeno, mi to začíná docela vyhovovat.“ Odpověděl jsem myšlenkou Tigorovi.

„Když jsem dokončila vaší biografii“, obrátila se na mně Jolina, „diskutovalo se v nakladatelství, jestli by nebylo příhodné, kromě elektronické verze vydat, i když to už dávno není obvyklé, i verzi knižní. Tedy na papíru. Nakonec jsme se dohodli že ano.“

„A zde, milí diváci“, zvedla Jolina hlas a ukázala na stolek před ní, „zde vidíte první exemplář!“

Obecenstvo nadšeně tleskalo a Jolana se ukláněla do všech stran. Když potlesk utichl, uchopila knihu, otevřela jí na straně označené záložkou a začala číst:

27. říjen 2017, pozemského času

„Hned po snídani se náš ´náš Muž, který dává a nebere´, vydal, po tom, co nakrmil obě kočky, do zaměstnání. Přesto, že je už deset let v důchodu, pracuje obvykle od devíti hodin ráno, do sedmé hodiny večer.

Dnešní den začal jako obvykle vyřizováním pošty, když na jeho mobil přišla zpráva od jeho vnučky Libuše, že jí technik od Telekomu přijde udělat přípojku na internet a jestli by na něho v jejím bytě mezi 15. a 16. hodinou nemohl na toho technika počkat. Ona sama nemůže, protože má zrovna dnes odpolední vyučování.

´Náš Muž´ si udělal poznámku v kalendáři a věnoval se dál vyřizováním pošty.

Za pár minut opět zazvonil telefon. Podle melodie poznal, že volá jeho manželka.

„Ahoj, nezapomněl jsi mi udělat termín na výměnu letních pneumatik za zimní?

Náš muž ujistil ženu, že nezapomněl, ale pro jistotu se podívá do kalendáře.

Když byl „náš Muž“ s poštou hotov a zaměstnanci se začali se trousit na ranní mítink, zeptala se ho sekretářka, jestli má čas vzít hovor.

„Volá škola vaší mladší vnučky.“

„Vaše vnučka Ivon, si stěžuje na bolení hlavy a břicha. Promiňte, že volám vám“, omlouvala se třídní učitelka, „ale její matka nám nebere telefon.“

„No, žádný div. Vždyť víte, je letuška, a právě v Seattlu v USA. Ale já hned skočím do auta a vnučku vyzvednu.“

Po tom, co „náš Muž“, dovezl vnučku domů a uložil jí do postele a zvolal, zeptal se ženy: „Co kdybych, když už jsem doma, vzal tvůj vůz a zajel ti ty gumy vyměnit? Termín máš až za hodinu, tak bych ti hned mohl cestou nakupit? Co myslíš?“

Jolina se na mně obrátila a obdivně povzdychla: „A tak dále a tak dále. A to ještě nebylo ani poledne. Neuvěřitelné. Jste okouzlující! Víte, že jste první mimocheoopsan, který má u nás svůj vlastní Fanklub?“

Jolina si osušila neexistující slzy, vzdychla a četla dál.“

Dana podala manželovi nákupní seznam, klíč a papíry od jejího vozu a když odjížděl, mávala mu z okna kuchyně.

„Náš Muž“, samozřejmě ani za jízdy neztrácel čas. Telefonicky vyřídil pár služebních věcí, zavolal do firmy aby se informoval, co se za jeho nepřítomnosti přihodilo, jestli přišlo objednané zboží atakdále …“

Sotva ukončil rozhovor s firmou, zazvonil telefon. Na druhém konci byla jeho mladší dcera. „Tati, Tín si ve škole při sportu poranil palec u nohy a já nevím, jak ho dopravit k doktorovi, když má dnes auto Petr. Z práce se samozřejmě můžu nechat uvolnit, ale bez auta to bude trvat věčnost, než …“

„Rozumím. Zavolej do školy, že Tína nejdýl do hodiny vyzvednu. Ty můžeš mezitím zajet tramvají k doktorovi a počkat, než dorazíme.

Když se Jolina dočetla až k místu, kdy mě v půl jedné večer nejstarší vnučka plačky zavolala, že si zabouchla dveře do bytu a Jolina popisovala, jak jsem Libuši vyjel s náhradním klíčem na pomoc, jen tak v pyžamu, přes který jsem si narychlo přehodil kabát, cheoopsané vstali a bouřlivě tleskali.

„Jak jsem už na začátku poznamenal“, obrátil se na mně moderátor Dorgun, „jste náš velký vzor. Díky vám, jsme si připomněli, že hlavně my muži, bychom se měli méně zabývat sami se sebou, myslet jen na svou kariéru a hrát si v každé volné chvíli s mobilem a víc se věnovat svým bližním.“

A už tu stál President spojených národů planety Cheoops a po květnatém proslovu mi předal Award ´Zlatý Muž roku´.

Ꚛ

Seděl jsem opět v kabině vesmírné lodi a pozoroval, jak se planeta Cheoops zmenšuje a byl jsem rád, že letím domů.

Tigor mi opět nabídl, že můžu sedět vedle něj v cokpitu, ale já jsem po tolika zážitcích, chtěl mít prostor jen sám pro sebe.

Prožil jsem neuvěřitelné a přesto se těšil, až budu zpátky, na naší oproti planety Cheoops zaostalé, chaotické, ale nádherné Zemi.

Tigor mi slíbil, že se vrátím ve stejném čase, kdy mě „unesl“, takže nikdo nepozná, že jsem byl deset dní pryč.

Byl jsem rád. Nerad bych někomu něco vysvětloval. Koneckonců by mě stejně nikdo neuvěřil. Ani Dana. Což byl taky ten důvod, proč jsem ten Award „Zlatý Muž roku“ schválně zapomněl v hotelu.

„Stejně, taková volovina …“ Řekl jsem si v duchu … Začala ne mně padat únava. Sklopil jsem sedačku do vodorovné polohy, pozoroval let vesmírem a připadal si jako v Planetáriu.

Ꚛ

Probudil mě hluk, popelářského vozu. Otevřel jsem oči a posadil se na pelest postele. Byl jsem v naší ložnici. Z kuchyně vonělo kafé, náš kocourek Oskar, se na mě upřeně díval a čekal, jestli už konečně vstanu a dám mu jeho oblíbenou vitamínovou pastu.

U snídaně jsem byl zvědav, jestli Dana poznala, že jsem byl nějakou dobu pryč a bude se vyptávat. Ale nic. Tigor splnil svůj slib. „Anebo se mi to přece jen všechno zdálo? Jestli ano, byl to docela zajímávej sen. Panečku:

„Muž, který dává a nebere“. „Zlatý muž roku“. „Award“.

Může být, že se snažíme, starat se o naše nejbližší víc, než je zdrávo. Já a Dana. Ale my už jsme prostě takový rodinný typy. O.K., je pravda, že to někdy i maličko přeháníme. Ale jak moje ze všech nejmilovanější žena říká: „Až budeme staří a nemohoucí, budou se o nás zase pro změnu starat naše děti a vnuci: Ha, ha, ha ...“

Po snídani jsem se šel obléknout. Vytáhl jsem v ložnici roletu, ranní sluneční paprsky se vřítily do ložnice jako banda rozpustilých kluků, vesele se roztancovaly po stěnách a já ztuhnul: Na komodě stál můj Award, „Zlatý muž roku“, z mého „snu.

„A hernajs, tak to přece jenom nebyl sen!“

Moment a tohle? Vedle mého, se blýskal ještě jeden Award: „Zlatá žena roku“. Otočil jsem se:

Dana stála ve dveřích a zírala jako já.

Podívali jsme se na sebe a jednohlasně řekli: „Nechceš se mi s něčím svěřit?“

*********************************************************************

Klikni zde, vážený čtenáři, a poslechni si můj nový song: „Když muži pláčou“
www.youtube.com/watch?v=3njhTT6-VqU