Autor. Autor?

_______________________________________________________________________________________

Bez ženy jak v plotě kůl,
to ví každý, snad i vůl.
Neb žena, - svého muže chrání,
aniž by měl o tom zdání.

Autor. Autor?

„Vždycky, když už lidi nevěděli, co roupama dělat, semlela se nějaká katastrofa. Mor, válka, živelná katastrofa, nebo nějaká pandemie“, filozofoval často můj otec. „To musí asi bejt, to je potřeba. A pak, když je po všem, se zase na nějaký čas lidičky zklidní a začnou si vážit i zcela obyčejných věcí.“

Vzpomněl jsem si na to teď, když na nás udeřila kovidová pandemie.

V podstatě to není nic nového. Všedních věcí si začne člověk teprve pak vážit, když o ně přijde.

V pandemickém šílenství se v bouřlivých diskusích lidé rozčilují, že nemůžou jít do divadla, do kina, na koncert, do kostela nebo na fotbal. Úsměvná toť plejáda zbožných přání hlavně těch současníků, o kterých je všeobecně známo, že ani před pandemií nikam nechodili, dřepěli doma a čučeli na televizi.

Musím si najít nějakou činnost, řekl jsem si. Něco, na co se zákazy a příkazy pandemického šílenství nebudou vztahovat.

Pár nápadů jsem už měl. Hýčkal jsem je, rozvíjel a zase zavrhoval. Anžto nápad malovat, se mě líbil ze všeho nejvíc. Stejně teď maluje kde kdo.

V naší rodině, malovala teta Růža. Z jistých, složitých, mě tenkrát neznámých rodinných důvodů jsem u tety Růži a strejdy Frantíka do šesti let a tetu Růže jsem oslovoval výhradně – mamino.

Strýc František byl z povolání instalatér. Vyprávěl nám, pánům klukům, na požádání pohádky. Ale jenom když mamina nebyla doma. Kvůli těm pohádkám jsem měl víc kamarádů, než bylo obvyklé. Také nám vyráběl pomlázky, píšťalky a stavěl draky.

Ono se mu vůbec nejlépe vyprávělo, když nám něco vyráběl. My jsme seděli kolem něho a hltaly každé slovo. Nejvíce se nám líbila pohádka o hloupém Honzovi, jak šel do světa a musel z nějakého důvodu vysvobozovat krásnou princeznu. Nejdříve se ale musel prokousat hovnovou horou, přeplavat močůvkové jezero, přelézt kopec ze smradlavého sýra a zabít zlého draka.

Mamina, tedy teta Růža, malovala výhradně krajiny. Když vyrazila malovat, brala mě většinou s sebou. Pomáhal jsem jí nosit malířský stojan a všelijaké malířské náčiní, které k malování potřebovala. Mamina pak stála za malířským stojanem jako amazonka za ochranným štítem, jen namísto meče držela v ruce štětec. Malovala, já ji pozoroval a šíleně se nudil.

Měli jsme v Praze v Košířích klukovskou partu. Byli jsme čtyři malý rošťáci a naším náčelníkem byl o tři roky starší Eda. Učil nás sbírat nedokouřené cigarety, tedy ocucané vajgly, které chlapi odhazovali, než nastoupili do tramvaje. Eda nás naučil jak chodit do bijáku bez placení a jak krást v Konsumu jahodový sirup.

Eda ve škole vytrvale propadal a nesmírně si toho vážil. Jeho největší chloubou byla trojka z mravu a když jsme ho litovali, že to doma pěkně schytá, smál se: „Co bych schytal? Můj táta je metař a máma meje pavlače. Vychodili sotva měšťanku a nevede se nám špatně. Buďte klidní, však já už se ve světě neztratím.“

O tom jsem se měl sám přesvědčit o mnoho let později, když jsem přijel z Německa na první setkání třídy po třiceti letech. Mý spolužáci se vídávali a potkávali často, ale já jsem nikoho ze třídy neviděl od té doby, co skončila škola. A tak jsem na prvním setkání na které jsem přijel mnohé spolužáky nepoznal a za všeobecného veselí musel hádat, kdo je kdo.

Setkání se konalo v restauraci u Vlastíka, kousek za Andělem, na Smíchově.

Seděli jsme u dlouhého stolu v jehož čele seděl solidní pán v parádní uniformě pražského Metra. Cumlal decentně doutník a culil se na mně. Lámal jsem si hlavu, kdo to je a zbytek třídy nás napjatě pozoroval.

„Ty ale nejsi z naší třídy?“ zeptal jsem se ho opatrně.

„Jsem a nejsem. Jak se to veme …“

„Tak já nevím, poddám se. Kterej ty seš?“

„No přece propadlík Eda!“

„Pánové, tedy já bych tě nepoznal. A co ta uniforma? Děláš řidiče Metra?“

„Ale Toníku, já jsem přece hlavní vedoucí dispečinku!“

„S tvým školním prospěchem? S trojkou z mravů? No, to je teda gól. Gratuluju!“

„Divíš se? Já jsem vám přece dycinky říkal, že máte bejt v klidu, že já se ve světě neztratím.“

Ꚛ

V Praze v Košířích, na rohu Holečkové a Erbenovy ulice, stál velký činžovní dům s vchodem do sklepních prostor, kde se nacházelo skladiště uhlí.

Ultimativním vládcem uhlírny byl pan Tomeš. Když mu přivezli uhlí, řidič špinavé otlučené vejtřasky ho vyklopil na chodník před skladem a odjel. Lidi museli dny, tu hromadu uhlí zeširoka obcházet po ulici, zatímco starý ochmelka Tomeš, místo aby tu hromadu uhlí odházel do sklepa, seděl naproti v hospodě ´U zeleného stromu´. Popíjel, pokuřoval, hrál s chlapama mariáš a s úklidem chodníku nijak nespěchal.

Náčelník naší party, propadlík Eda, pořád něco vymýšlel a my jsme jeho nápady s nadšením realizovali. Jeden z jeho, možná nejgeniálnějších nápadů byl nabídnout ochmelkovi Tomešovi obchod: Když mu přivezou uhlí, my mu ono naházíme za deset korun sklepa. Ochmelka Tomeš nadšeně souhlasil a dal na to Edovi ruku.

Ovšem v reálu to pak probíhalo tak, že Ota, Pavel a já jsme házeli malým okénkem uhlí do sklepního skladu, zatímco o tři roky starší Eda seděl na druhé straně ulice na bedně se solí, kterou tam měli cestáři připravenou na zimu a labužnicky pokuřoval cigarety ubalené z oslintaných špačků.

Jednou, byli zrovna letní prázdniny, když jsme zase uklízeli uhlí, na nás z okna druhého patra toho domu, zavolal chlápek, jestli bysme mu někdo nedošel se džbánkem pro pivo. Náš náčelník Éda kývnul na mě a já běžel.

Byl jsem v cuku letu s pivem zpátky, opatrně jsem skleněný džbán s pivem postavil na kuchyňský stůl a zvědavě si toho pána prohlížel. Byl velký, štíhlý, na hlavě modrý baret a pod nosem knírek. Kdysi bílý plášť, teď plný všelijakých barevných fleků, mu přes notný pivní pupek nešel dovřít a z obou kapes vyčuhovali štětce.

„Ty jsi ještě neviděl malíře obrazů, co?“ Usmál se.

„Náhodou viděl. Moje teta, je malířka.“

„A podívejme se! A co tvoje teta maluje?“

„Krajiny. Někdy s ním musím chodit a pomáhat jí nosit malířské náčiní.“

„Tak to ale musí bejt hrozná otrava. Víš co? Pojď se mnou dozadu do ateliéru. Ukážu ti, co malujou pořádný malíři.“

Když jsem pak klukům vyprávěl, že portrétoval nahou modelku, záviděli mi a od té chvíle jsem v naší partě, postoupil o žebříček výš. Všichni kluci z party se tomu malíři nabízeli, že mu skáknou pro pivo ale marně. On si nechal nosit ve džbánku jen ode mě. „Vždyť jsme skoro kolegové“, narážel na to, že moje teta je taky malířka smál se, a já v duchu tetě Růže děkoval.

Ꚛ

Takže, ukončil jsem své vzpomínání: Když malířem, tak takovým, jako byl on.

Koupil jsem plátna, barvy, štětce, malířský stojan a začal shánět modelku. Už jste někdy sháněli modelku? Ani to nezkoušejte. Vím, o čem mluvím.

Bezúspěšně jsem oslovoval a přemlouval ženy známé i neznámé. Už jsem slevil, že modelka mi nemusí stát nahá ale klidně jen i lehce přioděná ale to už netáhlo vůbec.

A tak, ještě, než jsem si mohl stačit zaflákat můj nový bílý plášť olejovými barvami, abych alespoň jako malíř vypadal, jsem svůj úmysl stát se malířem hanebně vzdal.

Dál ubíhali týdny pandemického šílenství a já přemýšlel, co s tím? Jako malíř jsem tedy každopádně neuspěl.

Rozčiloval jsem se stejně jako lidi kolem mě nad tou blbou pandemií, hrál si s mobilem, seděl u počítače nebo čuměl na televizi tak dlouho, až jsem usnul.

Jednou ukazovali v televizních zprávách reportáž z Lipského veletrhu knih. Kvůli pandemii takřka bez návštěvníků. Reportér s ochranou rouškou velkou jako ty trenýrky co jednou viseli na hradě vykládal, že psát knihy je jedna z mála kulturních vymožeností které se dají i v této době pandemie provozovat.

Lusknul jsem prsty a řekl Daně: „Tak to je přesně vono! Stanu se autorem!“

„A už máš nějakou představu, o čem budeš psát?“ Zeptala se Dana s nádechem lehkého pesimismu. Věděla, jak se umím pro něco nadchnout a taky jak to obyčejně končívá.

„Vida, to mě nenapadlo“, řekl jsem si a sedl si k počítači.

Průměrný čtenář, tak jako já do teď, si představuje spisovatele jako kavárenského povaleče, bezstarostného bohéma, s pochybnou morálkou. I já, ve svých představách, jsem si představoval spisovatele, jak sedí před otevřeným oknem s výhledem do krásné zahrady, ve které cvrlikají ptáci bezstarostně létajíc pod azurově modrou oblohou.

Autor popíjí červené vínko a občas škrtne perem. Za ty škrábanice pak zkasíruje tučný honorář a jde se povalovat po kavárnách.

Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc se mi to zamlouvalo a začal jsem psát.

Šest dlouhých týdnů psaní, proškrtávání, mazání a opravování chyb bylo vyčerpávající. Můj pohled úhlu na tvůrčí práci spisovatelů jsem musel z gruntu zrevidovat, ale moje první povídka byla na světě!

Položil jsem Daně ty tři stránky mé první povídky vedle jejího notebooku a čekal, co mi na to u snídaně řekne. Neřekla nic. Že by si toho ještě nevšimla? Bodejť! Potácí se po ránu po bytě jako já, má ještě zalepené oči a i kdyby můj výtvor našla, by ho teď nečetla. „Však se nic neděje“, řekl jsem si, večer je taky den …

Plynuli dny a týdny plné napětí, až v jednu v sobotu Dana u večeře poznamenala: „Jo, přečetla jsem si tu tvou první povídku. Není to špatný.“ Vrátila mi moji třístránkovou povídku, „zaškrtla jsem co bys měl změnit, která slova přehodit a zaškrtla jsem pravopisné a gramatické chyby.“

A tak jsem opravoval, korigoval, přehazoval slova, měnil tu a tam slovosled nebo děj. Zjistil jsem, že mě to i začalo bavit!

Jednou měla má první povídka tři strany, pak zase stran šest. Podle toho, jaké míry proškrtanou mi jí má nadevšechno milovaná manželka vracela zpátky.

A Dana mou povídku zase poctivě četla, chválila, opravovala, proškrtávala.

Tak jsem opět vymazal pár vět, nebo půl stránky, napsal to jinak a bylo zase dobře. Ještě, že už se nepíše rukou ale na počítači.

Dostal jsem nápad, obstarat si druhé mínění. Přece má každý jiný vkus. Co se nelíbí Daně, bude se líbit jiným a já budu mojí první povídku konečně zakončit a pustit se do psaní povídky druhé?

Začal jsem si budovat kroužek přátel knih, kteří by byli ochotni mojí první, neustále opravovanou povídku číst a dávat mi feedback.

Ten kruh respondentů se skládal převážně z členů rodiny, tedy z toho odvětví, co žijí v Čechách, protože moje dcery a vnučky česky nic moc.

Systém byl jednoduchý: Jako první si vždy přečte mojí novou povídku Dana a ještě než jí stačí celou proškrtat červenou tužkou, rozpošlu ji ostatním, aby ji obodovali.

Bodů bylo skále celkem deset, desítka byla nejlepší, 1 propadák.

V týmu byli například oba moji synovci v Praze, kamarádka Hana v Melbourne a můj bývalý spolužák Viktor, který před půl stoletím emigroval do Kanady.

Když jsem poprvé rozposlal mému týmu mou první povídku, všichni si ji přečetli a obodovali.

Jen Viktor mi z Ottawy poslal následující e-mail:

Ahoj Tony,

Promiň, moc nectu a ani na taková volovina nemám cas. Taky musim starat se o farma a naše animals. Jsem pet tydnu spravovala strechu, Hanka stara o kraliky angoraki se.

Tony, muzes mi rekla jak to delas? Vim ze delas musiku, staras se o Tvoje business a teď ještě chces psat kniha?

Ja už penzista deset let a nemit cas na nic.

Vezmi very good radu, od mne: Sedni na prdel na lavicku do parku a dávej ptakum housku lámanou.

Nebo vizit mě do nasí krásna Kanada. Budem chodit do park together a krmit ptaky spolu. Nebo střílet grizly.

Your sincerely Viktor

Viktorova emailka mě nepotěšila ale na druhé straně ani nezdemoralizovala. Opověděl jsem mu, že ho chápu, toleruji jeho rozhodnutí nepodílet se na recenzích a stát u zrodu nového úspěšného autora.

Trochu mě můj bývalý nejlepší kamarád zaskočil, ale s tou jeho nynější češtinou by věci stejně nepomohl. Tak jsem tu kapitolu Viktor uzavřel.

Nejvíc připomínek a rad, jsem dostával od synovce Pavla z Prahy. Postup jeho kritiky probíhal pokaždé stejně:

Nejdřív mi dal deset bodů a poté za dva, za tři dny zavolal: „Tony, mě se ta povídka fakt líbila ale připadá mi trochu dlouhá. (Nebo ´krátká´, pozn. autora.) Jestli chceš slyšet můj soukromej názor: Já bych možná nepopisoval všechno tak obšírně, (nebo ´krátce´. pozn. autora.) nezabíhal bych do detailů (nebo ´chtělo by to jít víc do detailů´, pozn. autora.)

Prostě aby to bylo krátký a úderný.“

To byly ty momenty, kdy jsem si hrál s myšlenkou, Pavla z literárního týmu vyloučit.

Psal jsem jako zběsilý. Většinu mého volného času jsem seděl doma u počítače a úplně zapomněl, že venku řádí kovid. Psaní mi zabíralo stále víc času a z původního nápadu, „jen tak trochu psát“, se stala nezřízená vášeň a těšil jsem se na chvíli, až má první povídka bude konečně hotová a začnu psát druhou.

Když si něco vezmu do hlavy, snažím se to dělat víc než stoprocentně, takže to netrvalo dlouho a octnul jsem se na pokraji nervového zhroucení.

Ztratil jsem plno přátel, mé děti se mi už delší dobu vyhýbali, protože, - jak jsem se později dozvěděl, - se mnou nebyla kloudná řeč.

Jednoho krásného dne, jsem si řekl: A dost! Vzal jsem mou pořád ještě první, ale už tisíckrát předělanou povídku a hodil ji do popelnice.

„Proč to děláš?“ Divila se moje nadevšechno milovaná žena. „Proč to vyhazuješ? Zrovna ta poslední, se mi ze všech tvých povídek nejvíc líbila.“

„Počkej, jak to myslíš? Řeklas právě ´ze všech tvých povídek´? Vždyť je to přeci ještě pořád ta první. Jen tisíckrát přepsaná.

„No právě, teď jsi to sám řekl! Tisíckrát přepsaná první povídka. To tě ještě nenapadlo, že tím neustálým přepisováním, vznikla spousta nových povídek? A že každá je jiná? A dobrá?“

Civěl jsem na Danu jako na zjevení ducha svatého. „No, jasně! Vždyť ona má pravdu!“, uvědomil jsem si a nepřísahal bych na to, že se v té chvíli nad její hlavou, nevznášela svatozář.

Ještě dobře, že mám Danu …

___________________________________________________________________ Josef Kudrna ____

************************************************************************
Klikni zde, vážený čtenáři, a poslechni si můj nový song: „Když muži pláčou“
www.youtube.com/watch?v=3njhTT6-VqU