Adresát

Není dne a není hodiny Kdy dozvíme se noviny Někdy dobré, jindy zlé Jako v kartách, Eso, Ré … tak hezké čtení

Adresát

Ivana už se mnou musela zřejmě lomcovat delší dobu.

„Někdo zvoní!“ Šeptala mi do ucha, když se jí podařilo mně vzbudit.

Podíval jsem se na budíka a přetáhnul si peřinu přes hlavu. „Proboha nech mě spát!“

Ivana ze mě peřinu zase stáhla a já po ní zase

chňapnul. Chvíli jsme se takhle přetahovali až Ivana zvítězila.

„Prosím tě, co blbneš? Teď zas nebudu moct usnout!“

„Promiň, že jsem tě vzbudila, ale někdo zvoní!“

„V půl pátý ráno? Proboha, kdo?“

„To právě nevím“, šeptala Ivana. „Měl by ses jít podívat kdo to je. Já se bojím!“

Zvonek začal znovu zvonit. Do ložnice vklouzly naše rozespalé dcery.

„Hlavně nerozsvěcet!“ Zašeptal jsem. „Podívám se z okna koupelny, kterej cvok nás budí.“

Plížil jsem se do koupelny a celá rodina mě po špičkách následovala.

Z koupelny v prvním patře bylo vidět na branku, před kterou stála postava s černou kapucí na hlavě a očividně se třásla zimou.

„Kdo to může bejt?“ Šeptala Ivana. „Asi zloděj, co?“

„Prosím tě, zloděj a bude zvonit.“ A odstoupil pro jistotu od okna.

Zakuklenec přešel na protější stranu chodníku a zkoumal náš dům.

„Vidíš, je to zloděj! Pátrá, jestli jsme doma. Podívej, jak si prohlíží náš dům!“

Zakuklenec přešel ulici zpátky k brance a zase zazvonil!

„Co to je za člověka? Zbláznil se, nebo co?“ Rozčílil jsem se, seběhnul do přízemí a zařval do domovního telefonu:

„Co tady člověče blázníte, v půl čtvrtý ráno? Vzbudil jste celej barák! Co se děje? Hoří?“

„Promiňte, jste pan Horowitz?“ Ozvalo se z telefonního sluchátka

„Kdo to chce vědět, teď v noci?“

„Já se moc omlouvám. Promiňte. Jsem z finančního úřadu. Houdek, jméno mé.“

„Co říkal?“ Ptala se Ivana šeptem. „Co si to vyprávíte?“

Zakryl jsem mikrofon sluchátka dlaní. „Říká, že je z berňáku.“

„Co? Prosím tě, to ať říká holubům! Z berňáku. V noci! V černé kapuci? Terorista je to! Uvažuj!“ Ivana se na chvíli zamyslela. „Hele, schválně se ho zeptej, jestli se může nějak legitimovat. A jestli ne, že zavoláme policii.“

Muž řekl, že se legitimovat může, vytáhl z kapsy nějaký průkaz a držel ho proti oknu koupelny.

„Ivano“, zašeptal jsem, „já si dojdu pro dalekohled a ty mi budeš z okna kuchyně svítit baterkou na jeho průkaz.“

Přinesl jsem baterku i dalekohled a když jsem se přesvědčil, že noční vetřelec mluví pravdu, zeptal jsem se ho, co má tak důležitého, že to nemůže počkat do rána.

„To je na delší povídání, pane Horowitz. Mám to tady“ a vyzdvihnul šanon, který držel až do teďka pod paží, nad hlavu. „Mám všechno s sebou. Je to opravdu ve vašem zájmu, pane Horowitz!“

Poslal jsem všechny spát a pustil jsem ho dovnitř.

Finanční úředník, pan Houdek, drkotal zubama a pomalu rozmrzával. Udělal jsem mu horký grog a čekal, co z něj vypadne.

„Víte“, začal s vysvětlováním, když rozmrznul, „vaši poslední bilanci jsem dostal na stůl ausgerechnet já. Pane já už kvůli tomu nemůžu čtrnáct dní spát.“

„Já v poslední době taky špatně spím, ale nenapadlo by mě, chodit v půl pátý ráno burcovat lidi ze spánku!“

„Jenomže já,“ Drkotal zubama finanční úředník Houdek, „já jsem se vám pane, přišel omluvit“

Finanční úředník pan Houdek si dal pořádný hlt grogu a rozložil na stůl ten svůj šanon.

„Víte, já jsem nikdy nechtěl být úředníkem, protože hrabat se v lejstrech a v číslech, mě nikdy nebavilo. Já čísla nemám rád. Ale po maturitě se to tak nějak semlelo, a vidíte, teď se v nich babrám od rána do večera. To byste pane Horowitz nevěřil, co já se přitom omlouvání nalítám. A co všechno si kvůli tomu musím vyposlechnout!“

Finanční úředník pan Houdek několikrát hluboce vzdychl a z očí mu vytryskly slzy. Začalo mi ho být líto. Podal jsem mu krabici papírových kapesníků a čekal co bude dál.

Pan Houdek si otřel slzy, vyčistil si nos a trhavým hlasem pokračoval.

„To si neumí nikdo představit, jaký to je pro mě utrpení. Pořád počítat, počítat, počítat …“

Finanční úředník si ode mě půjčil kuličkovou tužku, listoval v mých podkladech a každou chvíli ji zapíchnul na nějakou řádku čísel: „Podívejte se tady, tady, nebo třeba tady: Člověk se trochu splete, napíše jiné číslo a všechno je jinak. Zde“, ukázal na nějakou kolonku čísel, „jsem samozřejmě neúmyslně, použil znaménko mínus na místo znaménka plus a podívejte se na ten výsledek!“

Začínal jsem sám sebe podezírat, že se mi to všechno jenom zdá.

„Ano, sním! Takže když ho nakopnu, nebo vyhodím z okna, nic se nestane. Ráno zazvoní budík, já vstanu, nasnídám se a po panu Houdkovi ani památky.“

Pan Houdek, jako by četl moje myšlenky, se rozplakal: „Vy si asi myslíte, že jsem blázen? Nebo že sníte? Bohužel ne!“ Štkal pan Houdek. „Pane, kdybyste věděl, jaký já mám trápení jenom proto, že mi ve škole nešla matematika. Já tak často zvorám klientům daňové podklady, že jsem pro posměch celého finančního úřadu! A víte co ti pacholci, moji kolegové dělají? Jak můžou, podstrčí mi ty nejhorší spisy. Já v tom plavu a oni se na můj účet velice dobře baví.“

„Mohu vám nějak pomoct?“ Zeptal jsem se ho.

„Vy mi opravdu nabízíte pomoc? To je od vás šlechetné,“ děkoval poníženě. „Jenže jak? Víte, já si někdy myslím, že mě už není pomoci.“

Chvíli jsme se na sebe dívali. Po chvilce ticha se pan Houdek nesměle zeptal: „Neměl byste nic proti tomu, kdybych se u vás vysprchoval? Vy už jste dnes v noci můj třetí klient, kterému se omlouvám a jsem z toho celý propocený. Určitě už smrdím potem. Smrdím?“

Co jsem mu mohl odpovědět, když jsem mu před chvilkou tak velkoryse pomoc nabídnul? Ukázal jsem mu kde je koupelna, ručníky, župan a domácí trepky pro hosty.

Zatím, co se pan Houdek sprchoval, nakrmil jsem kočky, vyluxoval a dojel si k benzince natankovat.

Byl jsem už od benzinky dvacet minut zpátky a pan Houdek se ještě stále rochnil v naší koupelně.

„Promiňte“, objevila se ve dveřích koupelny jeho hlava „Nemohl jsem si nevšimnout, že máte v té vaší krásné koupelně také vířivku? Myslíte, že bych ji mohl krátce použít?“

Kývnul jsem a za chvíli bylo slyšet z koupelny bublání vody.

Bylo mezitím půl osmé, moje rodina se začala probouzet a dveře koupelny byly stále ještě zavřené.

„Pochopte to!“ Bránil jsem se rozlícené hordě. „Ten chlap je z finančního úřadu! Víte, jak ten by nám mohl zatopit, kdyby chtěl!“

„A chce?“ Zeptala vnučka. „No, ještě že máme separátní WC. To bych mu to jinak, – no, do klína!“

„Tak se teď všichni hezky uklidníme! Problémy s ranní toaletou nějak vyřešíme. Zatím se vydatně nasnídáme a příjemně naladěni se vydáme za našimi denními povinnostmi.“ Řekla moje žena Ivana a tleskala při tom do rytmu jako učitelka baletu.

Poslední člen rodiny opustil dům a já zůstal s panem Houdkem sám. Pomalu jsem začal mít o pana Houdka zavřeného v naší koupelně vážné obavy. Nejdřív jsem chtěl zaklepat na dveře koupelny, ale pak jsem si vzpomněl na přísloví že: „Vlk, který spí se, nemá budit“, a šel raději posekat trávu. Když jsem posekal a zaléval kytky na záhonech, otevřelo se okno koupelny a pan Houdek se rozhlížel po zahradě.

„Člověče, co to byl za rámus? Jako by tu někdo sekal trávu? Zrovna když jsem v té vířivce začal dřímat.“

Spolknul jsem odpověď, abych snad pak neměl v mých osobních datech u berňáku nějaký škraloup.

Finanční úředník Houdek však na ten rámus hned zapomněl. Labužnicky se protáhl a poznamenal: „Tu vířivku, tak tu jsem si tedy užil, pane Horowitz.“ Usmíval se na mně jako sluníčko a hedvábným hlasem se zeptal: „Ty dveře vedle vířivky vedou do sauny?“

„Ne, nemám nic proti tomu“, odpověděl jsem panu Houdkovi na jeho otázku dřív, než ji položil a otráveně mu vysvětlil, kde najde voňavý nálev, saunové ručníky a jiné potřebné věci.

Když pan Houdek, zavřel okno a zmizel v útrobách našeho wellnessu, stříkal jsem si vodu z hadice tak dlouho na hlavu až mi skoro zamrznul mozek.

Ostříhal jsem živý plot, pohnojil růže, vybral z kastlíku dnešní poštu a šel si ji do pracovny projít.

V jídelně jsem narazil na růžolícího finančního úředníka pana Houdka. Soudě podle zbytků na talíři, si v naší kuchyni udělal snídani, míchaná vajíčka na špeku a také si uvařil kafé. Když jsem míjel jídelní stůl, kývl na mně.

„Tak pane Horowitzi“, řekl, „posaďte se!“ Posadil jsem se a čekal co bude dál.

„Jak už jsem vám naznačil, udělal jsem při výpočtech vaší bilance za poslední rok chybu, za kterou jsem se Vám už několikrát omluvil.“

„Omluvil, ale pořád jste ještě neřekl za co?“

„Já vím, já vím, je to nepříjemné ale co se dá dělat. Bohužel nedostanete od nás, tedy od finančního úřadu 8,000 eur zpátky ale naopak my od vás doplatek 8,000 eur.“

Pan Houdek se tvářil jako Mílius. „Zaměnil jsem prostě znaménku plus, se znaménkem mínus. Jak jsem se už zmínil, matematika mi ve škole nikdy moc nešla. Omlouvám se.“

Úředník už nevypadal tak zdevastovaně jako v noci. Naše koupelna, vířivka a sauna mu udělala dobře.

„A tady mi to prosím vás podepište!“ Přistrčil mi daňové přiznání a podal mi propisovačku.

„Prosil bych jméno a příjmení. Tady prosím“, ukázal prstem na kolonku vlevo dole, kde stálo: Vlastnoruční podpis a pod tlustou čarou, nad kterou jsem se měl podepsat stálo předtištěno: Rudolf Horovic!“

„Promiňte, pane, - pane Houdek.“ Šoupnul jsem mu daňové přiznání zpátky. „Obávám se, že to bude nějaká mýlka! Nejmenuji se Rudolf Horovic ale: Jiří Vratislav Horowitz!“

„Všimněte si toho rozdílu jmen: Horovic a Horowitz. Já jsem Horowitz s ´tz´. Můžete se o tom sám přesvědčit. Zde prosím, můj občanský průkaz.“

Panu Houdkovy opět mu zvlhly oči.

„Při vyslovení jména Horovic a Horowitz“, pane Houdku, není patrný pražádný akustický rozdíl. Ovšem je-li to napsané, rozdíl je značný!“

„Rudolf Horovic, vážený pane Houdku, bydlí o dvě ulice dál. Já nejsem podnikatel Rudolf Horovic nýbrž emeritní státní tajemník Ministerstva financí, Jiří Vratislav Horowitz.“ Vystřelil si z finančního úředníka Houdka. (Ve skutečnosti samozřejmě nejsem emeritní státní tajemník ministerstva

financí, ale pokrývač střech v důchodu.)

Panu Houdkovi zase vhrkly slzy do očí a malinko se zhroutil. Sebral všechny jeho po jídelním stole roztroušená lejstra a poníženě se vypoklonkoval ze dveří.

Ꚛ

Dopověděl jsem Oskarovi mojí novou povídku a čekal, co na to řekne.

„Pěkný, ale těm posledním dvou odstavcům nějak nerozumím. Ten Jiří Vratislav Horowitz byl emeritní státní tajemník Ministerstva financí?“

„Právě že ne! Byl pensiovaný pokrývač Jiří Vratislav Horowitz. V tom je právě ten vtip! Ta pointa! Ten Houdek si měl myslet, že si nejenom spletl ulici a jméno daňového poplatníka, ale, že ještě neomaleně obtěžoval bývalého tajemníka ministerstva financí …“

„Emeritního tajemníka.“

„Jo, emeritního tajemníka.“

„A co to vůbec znamená, když se o někom řekne, že je emeritní?“

„Pensionovaný, - bývalý.“

„Aha … No tak dobře. Ale stejně ještě pár věcem nerozumím.“

„Že já ti tu novou povídku vůbec četl! Prosím tě, čemu ještě nerozumíš?“

Oskar skočil na komodu, natáhnul packy a položil si na ně jeho nechápavou kočičí hlavičku.

„No, od kdy chodí finanční úředníci v noci k daňovým poplatníkům? Já do teďka myslel, že sedí na berňáku v kanceláři, kontrolují údaje od poplatníků a vypočítají kolik kdo dostane, nebo musí doplatit. A že by se finanční úředník koupal u klienta v koupelně? Nebo: Jel by si někdo natankovat auto a nechal by cizího chlapa v baráku? Mě to připadá divný.“

„To je právě satira, to není úplně reálné. V tom je právě ten vtip! Pan Horowitz, jeho rodina, pan Houdek, daňové přiznání: To všechno je smyšlený!“

„Chápeš?“

„Nechápu! Ale když říkáš, že to tak je, tak …“ Oskar zívnul. „No hlavně, že to chápeš ty a že tobě se to líbí.“

Cloumal se mnou vztek. „Oskare, já vím, jsi jenom kocourek, ale nejsi přece tak dubovej? Anebo to děláš schválně aby mě naštval?“

Po prvně, od té doby, co mám Oskara mě napadla myšlenka dát ho do útulku zvířat.

Ovšem zase jednou se ukázalo, že kočky mají šestý smysl. Oskar skočil z komody sedl si ke mně a povídá. „Všechno dobrý, dyť já tě chtěl jenom trochu vytočit!“

Ulevilo se mi. Drbal jsem ho za ušima, Oskar začal příst, svět byl zase v pořádku a já si zase jednou musel připomenout, že je dobře, mít Oskara …

*********************************************************************

Klikni zde, vážený čtenáři, a poslechni si můj nový song: „Když muži pláčou“
www.youtube.com/watch?v=3njhTT6-VqU)