Ja si zase na Slovensku spomínam na malinovky v sáčku, ktoré sa prdávali na nádraží.

Ahoj Tony,

ty buřty máme společné. Jako student jsem jezdíval každých 14 dní z Brna domů a téměř rituálním začátkem každé takové cesty byl stánek s občerstvením na prvním nástupišti vlakového nádraží v Brně. Po obvodu stánku byl úzký pultík, akorát tak široký, aby se na něj dal položit papírový tácek, na něm tlustý a dlouhý, dobře opečený buřt s hořčicí plus velký krajíc čerstvého chleba a vedle něj postavit půllitrový kelímek s čepovaným pivem, to vše bratru za jedenáct korun československých. To bylo žrádlo.

Díky za tvé vyprávění, Tony, a vyprávěj co nejčastěji.

Ať ti radost, pohoda a zdraví vydrží co nejdéle.

Tony nemohl byste každý den k večeru nějaké takové povídání? Asi tak jako se děcku před spaním předčítá pohádka, aby lépe usnulo. Co myslíte Jinak

Milá Hanno,

dnes jsem o tom mluvil se synovcem z Prahy. Měl podobný dotaz. Mluvili jsme i o jiných věcech a na konec to byla telefonická rozmluva v délce jedné hodiny a padesáti minut.

Mám ještě dva synovce a pět neteří. IT firmu a dvě kočky. Manželku a dvě děti.

"Takže když najdu čas na psaní, jsou dvě hodiny v noci."

"Ale, Tony, dyť Ty jsi ze železa! Ty si čas najdeš!" Smál se Pavel.

Hanno, díky za pochvalu a slibuji, na svou pionýrskou čest, že si najdu víc času na psaní a budu se chovat tak, abych byl řádným občanem své vlasti. Tak slibuji!"

Toníku, děkuju, krásná vzpomínka na mládí...

... když jsem se svými kumpány vyrazil někdy v podvečer na Václavák, pohrdnul jsem jejich návštěvou v Koruně, kde se za pár kaček nacpali pochoutkovým salátem s několika rohlíky, já jsem se venku vždycky živil ve stánku buřtem.

K tomu měl příhodu můj nebohý taťka, kdy jednou v práci dostal nějaké prémie a pozval mou maminku na večeři. Tehdy do luxusní restaurace Slovanského domu. A mámě nechutnalo! V jídle se porejpala, de facto nesnědla nic... a pak razili na tramvaj domů přes Václavák, kde narazila na stánek, v němž se na dávno přepáleném oleji smažily ne snad ani buřty, ale nějakej točeňák. Maminka si dala dvakrát, tehdy cca po 6 kačkách (oběd ve Slováči vyšel asi na 400 korun...) a báječně si pochutnala.

Můj taťka jí to do smrti neodpustil!

Ne oběd, večeře ve Slováči... omlouvám se!

Pravda, špekáčky na Václaváku byly LUXUSNÍ ! Miloval jsem je...

Ano Jiří, l u x u s n í !!!!!!

V polovině sedmdesátých let jsem pracoval v Alfě na Václaváku, kde byly také stánky s buřty. Ty provozovaly velké podniky jako Luxor, Alfa nebo Tatran bar. Znal jsem jednoho taxikáře, který tam občas vypomáhal – v těch stáncích se střídali asi tři nebo čtyři lidé.

Představ si, že si na Zvonařce objednávali buřty, které vážily jen 7 deka! Neuvěřitelné, ale fungovalo to. Hlavní zisk nebyl ani tak z buřtů, ale z hořčice a chleba. Takže za směnu od rána do půlnoci si vydělali třeba pět set korun, což tehdy byly skvělé peníze. A od deseti večer už se buřty prodávaly za 10 Kč, protože se vědělo, že lidi v noci připlatí.

Ty ceny, Pepo, co uvádíš, už mě nezastihli. To už jsem byl za kopečkama.

Ale vzpomínám, že když jsem chodili fandit na Spartu Meoptu Košíře, jsme si za dvacet halířů pochutnávali na chlebech pomazaných máslem a hořčicí.

Tony, i tací se najdou kamarádi. Škoda, že jim není vidět do hlavy, dobře jsi to popsal Hanna tě určitě pochválí...

Horste, já mu to nemám za zlé. Ty prachy jsem vyhrál, takže jsem vlastně o nic nepřišel a za tu srandu okolo toho všeho to stálo.

Alíkovi našli asi rok po té nádor na mozku a šel ...

Byl to hodnej kluk a obrovskej srandista.

Tak jak se říká: Budiž mu země lehká.

Jo, a člověče, on vypadal jako jednovaječné dvojče od herce Paul Newman. Nechal si ušít i koženou bundu, jakou nosil a musel dávat často autogramy. Načmáral podpis Alik a nikdo se nedivil. Asi čmáranice jako čmáranice.

Tony, a díky za přečtenost, za karmu a za bod. A za to že žiješ, a že Boh-Dana je a že je štěkloun Carla.

A teď jdu na mítink se zaměstnanci. Ahoj