… a kup si co chceš!

_____________________________________________________________________________

Jsou věci, vědci a světci:
Věci se mají užívat,
vědci bádat a počítat,
světci se musí usmívat …

… a kup si co chceš!

Ještě když jsme měli restauraci, byl svět v pořádku. Všechno bylo nalinkované, jasné a předvídatelné. Jak politicky, tak i hospodářsky. I privátně bylo málo věcí, o kterých by se muselo ´šíleně´ přemýšlet. Počítače, internet a mobilní telefony ještě spinkaly a čekaly, až je polibkem probudí nějaký kouzelný princ, aby nakopl dobu chaosu.

Ale byly i jiné zábavy, na které dnes, asi bohužel, není dost času. Sportovali jsme, chodili do kina, na návštěvy, na rande, na čundr, hráli jsme nohejbal a vůbec …

Poslední polední host odešel. Seděl jsem konečně v naší restauraci, ve svém kamrlíku nad currywurstem a četl Bild. Buřty mám rád od jakživa. Zlé jazyky o mně tvrdí, že když se mám rozhodnout mezi svíčkovou s knedlíkem, vepřo-knedlem se zelím, nebo jinou dobrůtku, nejsem k udržení.

Když se, ale vedle těch lahůdek, povaluje nějaký buřt s hořčicí, klobása, nebo: nedej bože pravý český špekáček, nechám všechny ty dobroty ležet a sáhnu po buřtu!

Znal jsem na Václaváku všechny boudy, v kterých se opékaly špekáčky, a nezřídka se cesta od Můstku k národnímu muzeu protáhla o půl hodiny. Prokousával jsem se od kiosku ke kiosku, ruce ulepené od tuku ze špekáčků. Ano, jíst rukama nebyl vynález Američanů! Nezřídka se stávalo, že jsem takhle spěchal na rande, smluvené ´pod ocasem´ (pro dnešní internetisty: ´Pod ocasem Koně Svatého Václava´,) a když jsem konečně dorazil, upatlanej od špekáčků, má dívka se otočila a odcválala.

Přesto jsem vážil jen šedesát dva kilo. A Dnes? Buďme diskrétní …, nechme to být.

Být majitelem restaurace, která má na straně k ulici ještě kiosk, v kterém se kromě jiných lahůdek prodávaly také buřty, párky, klobásy a currywurst, to je jako postavit notorického pivaře za výčep!

Currywurst má ještě jednu výhodu, krom toho, že je to buřt: Je nakrájený na plátky, politý currykečupem, posypaný krásným, žlutým Curry kořením, a pojídá se lvidličkou, takže se levou rukou dají krásně obracet stránky novin BILD.

Tyhle noviny jsou nejen většího formátu než tehdejší Rudé právo v Československu ale i písmena tak veliká, že i poloslepý si mohl počíst. I bez brýlí. BILD jsme začali kupovat už krátce po tom, co jsme zdrhli, protože články nejsou příliš dlouhé a jsou psané jednoduchou němčinou. No prostě tak trochu jako pro blbce. A tak jsme si je četli a s pomocí slovníku polehoučku osvojovali němčinu.

Tak si čtu BILD, napíchávám vidličkou currywurst, zakusuji houskou a lebedím si.

Když zabušila pěst na okno za mými zády, málem mi zaskočilo. Otočím se a venku za oknem stál štamgast, Kladeňák taxikář Alík.

Vyklopil jsem okenici: „Co blbneš? Málem mi zaskočilo, ty vole!“

„Votevři ten mrdník, nebo ti to rozkopu!“ Smál se na mě. V ruce držel docela velkou krabici a domáhal se dovnitř.

„Neblni a votevři!“

„Neotevřu! Margi vytírá hospodu a já mám ještě půl hodiny zaslouženou pauzu. Máš hodinky?“

„Hele, buď votevřeš, nebo ty dveře vykopnu. Já už tu krabici neudržím.“

Já už od začátku věděl, že tuhle bitvu prohraju, ale nechtěl jsem se vzdát bez boje. Zaklopil jsem zase okno, a v klidu dojedl. Tedy předstíral jsem, že dojídám v klidu. Ve skutečnosti jsem měl Alíka jednak rád, jednak jsem byl zvědavý co to táhne v té krabici?

Když jsem ho pustil dovnitř, hnal se hned do mého ´separé´ a začal vedle mého prázdného talíře balíček rozbalovat.

Udělal jsem mu radši místo a s údivem pozoroval, jak na stůl pokládá ruletu, žetony a pláténko na které se sází. Nakonec položil dva plátěné pytlíky. „To je dvakrát 100 marek v desetníkách.

„A teď dávej bacha: Budeme u tebe dennodenně cvičit. Koupil jsem si knížku,“ strčil mi ji pod nos, v které jsou vysvětlený stoprocentní systémy, jak vyhrávat na ruletě.

„No, ty si se snad zbláznil?“

„Tony, já už to doma potají zkouším tejden. Ty vole, vono to funguje!“

Tak jsme hodinku hráli. A hráli skoro každý den a opravdu jsme pořád vyhrávali. Asi za měsíc Alík rozhodl, že jsme v olympijské formě a je na čase, to jít zkusit na ostro. Sbalil své nářadíčko, já mu vrátil pytlík s desetníkami a musel přísahat, že s ním pojedu do Wiesbadenu.

Ꚛ

Kasino ve Wiesbadenu vyžaduje při nejmenším bílou košili, sako a kravatu. Než nás pustili dovnitř, museli jsem se prezentovat a podepsat prohlášení, že hrajeme za své peníze a nemáme dluhy u finančního úřadu.

Alík nastavil pro naší operaci jasná pravidla: Každý z nás si smí vzít s sebou maximálně 500 marek. Žádné šeky, nebo kreditní karty. Separátně, do extra kapsy, pak 20 marek na útratu u baru. „Budeme mít určitě žízeň.“ Poznamenal.

Když jsme začali hrát,, bylo okamžitě jasné, že náš systém je perfektní. Je fakt, že hráči, kteří stáli na blízku, si od nás dali malý odstup, protože jsme do kasina vyrazili až po zavírací hodině, takže ze mě byly ještě cítit pomfrity.

Po dvou hodinách jsme vyhráli. Já 5500 marek a Alík ještě o tisíc víc. Omámeni úspěchem jsme si udělali pauzičku a odebrali se občerstvit do baru.

Potom, co jsme se vrátili k našemu stolu, poznamenal ´náš´ krupiér: „Á, Stewardi jsou zpátky!“ Tím narážel na moje bílé sako. Co jsem si měl vzít jiného na sebe, když jsem žádné jiné nevlastnil?

_________________________________________________________Autor: Pepa Kudrna

Druhé kolo bylo zdrcující! Alík neustále prohrával.

Já též, ale přestal jsem u 3200 marek sázet a pokoušel přesvědčit Alíka, aby toho taky nechal a zachránil alespoň jeho zbylou tisícovku.

Byl jako nepříčetný, a i tu nakonec prohrál.

„Tony, to je jednou jasná věc, že teď, po tom, co to šlo z kopce, to zase musí jít nahoru. Jako v té písničce, jednou jsi dole, jednou nahoře.“

„Na štěstí v neštěstí už nemáš ani floka. Já tě varoval. Ale ty né! Ono to zase přijde! Zas to vyhraju zpátky!“

Alík vytáhl z kapsy ušmudlaný papírek, párkrát ho přelétl očima, usmál se a povídá: „Já sem si pro takový případ připravil plán B - jiný systém.“

„Ale seš plonk.“

„Uděláme to tak: Tobě zbylo 3200 marek? Ty mi je prostě půjčíš, já to vyhraju zpátky, prachy ti vrátím.“

Cestou zpátky v autě panovalo ticho. Teprve když jsme vyjeli v Bütelbornu z dálnice, můj kamarád promluvil.

„To jsem si o tobě nemyslel, že seš takovej srab!“

A zase bylo v autě ticho. Když jsme zastavili na parkovišti před hospodou, vedle Alíkova taxíku, neměl se k tomu aby vystoupil.

„Co je, nechce se ti domů? Je půl pátý ráno! Tedy já, se těším, až spadnu do postele.“

„Já se domů moc netěším,“ povídá můj přítel. „Já se před starou vytahoval, jak vyhraju balík, a že jí to všechno dám, a že si za to bude moct koupit co se jí zachce.“

Co na to říct? Jen jsem pokrčil rameny.

„Tony, mohl by mi půjčit ty tři tácy co ti zbyly z výhry?“ Mrmlal zkroušeně. „Ty víš, že Ti je co nejdřív vrátím. A prosím tě, nikomu, ani klukům, nic neříkej.“

Ꚛ

Den nato, když se v pozdním odpoledni, začali do hospody trousit čeští štamgasti, vyptávali se: „Tak co, jak bylo v kasině?“

Vyprávěl jsem a na otázku kolik jsme prohráli jsem lhal, že já vyhrál 200 marek.

„A Alík?“

Jen to dořekli, vcházel do dveří a volal:

„A Alík 3000!“

„Tě brdo,“ divili se kluci, „3000 marek?“ To byly tenkrát velké peníze, když průměrný měsíční plat činil patnáct set.

„Ne, rublů! Vy volové!“ Smál se Alík. Stál jsem u pípy a zkoumal výraz jeho obličeje. Po tom splínu z prohraných peněz ani stopy.

Kluci se divili a pokyvovali uznale hlavou.

„A co s těma prachama uděláš?“ Zeptal se Zdeněk Vyskočil.

„Co si myslíš ty? Když jsem přišel v pět ráno domů, stará ležela v posteli čekala a na mě. Vyndal jsem šrajtofly, hodil na postel 3000 a povídám: Ivo, ty sem vyhrál a teď jsou tvoje. Kup si za ně, co chceš!“

Ten večer jsem nemohl usnout. Pořád se mi honilo hlavou, jak ten mizera ze mě udělal blbce! Za pár dnů jsem se od něho dozvěděl, že si Iva, jeho žena, za moje těžce vyhrané peníze, koupila značkovou kabelku a kožešinový kabát na zimu.

Ꚛ

„To je přece fuk,“ řekl mi náš kocourek Oskar, když jsem mu to vyprávěl. „Jednak už to je od té doby praspousty let, a jednak, když ti ty peníze, pak, někdy, vrátil, tak je to přece šumafuk!“

„Nevrátil, Oskare, nevrátil.“

_____________________________________________________________________________

_________________________________________________________Autor: Pepa Kudrna

**************************************************************** Klikni zde, vážený čtenáři, a poslechni si můj nový song:
„Requiem“
https://www.youtube.com/watch?v=hubSC5NMHvc

„Cotton Fields“ cover v mé úpravě
:https://www.youtube.com/watch?v=0ZnCM9XaCcM

a „Když muži pláčou“

****************************************************************