A kdy přijde pošťák?

_______________________________________________________________________________________

Dříve byla pošta státní.
Tehdá nás všech, teď je to špatný.
Služby dražší, servis žádný.
Stěžovat si? To je marný!

Na reklamním pamfletu,
stojí, my jsme ještě tu!
„Lidi, noste peníze,
to je naše devize“

A kdy přijde pošťák?

Hans, byl náš pošťák. Ach jó, kde je mu asi konec!

Dnes se jim, pošťákům, říká poštovní doručovatel a už je dávno zprivatizovaná.

Pošťák Hans vyrážel na obchůzku už v šest hodin ráno. Kolem dvanácté byl hotov a seděl v tramvaji na cestě domů, na oběd.

Hans nám nosil poštu hned od té doby, co jsme se přestěhovali z paneláku do rohového domu, ve vilové čtvrti na periferii města Darmstadt.

Hans věděl, že jsme z Prahy, jak se jmenují naše děti a kolik máme koček. Dopisy nevhazoval, nýbrž obřadně vkládal, do naší poštovní schránky. Záklopku zavíral jemně, aby nás nevzbudil. Když viděl někoho z nás se mihnout za oknem, usmál se a srdečně zamával.

Doporučené dopisy ve čtvrtek a v pátek zásadně nedoručoval, jen v úterý a ve středu. Po nějaké době jsem si toho všimnul a zeptal se: „Proč?“

„Doporučený dopis obvykle signalizuje nějakou nepříjemnost,“ usmíval se Hans, „nevím proč bych měl lidem kazit víkend? Na špatné zprávy je vždycky času dost.“

A tak nám Hans, pravidelně přinášel dobré i špatné zprávy. Okolo osmé hodiny ranní. Dvacet let.

O svých klientech, jak se tomu dnes moderně říká, věděl spousty věcí, protože, ostatně jako většina jeho tehdejších kolegů. Byl prostě milý, všímavý a komunikativní.

Stalo se, že jednou, o dvě ulice dál, si Hans všiml, že okenní rolety ještě nejsou vytažené. Znal všechny lidi v jeho rajonu, a tak věděl, že domě bydlí starší dáma, vdova po majiteli lahůdkářského obchodu ve městě, a že žije v domě sama. Bylo mu divné, že i jinak dům nejeví pražádné známky života. Zvonil, klepal a pak bouchal na dveře. Nic. Zazvonil u vedlejšího domku, optal se, zda nevědí, jestli Frau Winter, není třeba na dovolené, a poprosil je, aby zavolali na policii.

„Mám takový divný pocit,“ svěřil se.

Přijela policie, a když zámečník otevřel dveře, našli starou dámu ležet v bezvědomí na podlaze. Hans jí zachránil život.

Od té doby uplynula již řada let. Přesně řečeno třicet. Dnes je všechno jinak. Naši poštovní doručovatelé doručují poštu tak, jak se jim to právě hodí. Dopis do schránky hází. Když je dopis objemnější, tak ho do schránky, bez ohledu na to, jestli se obálka poškodí, prostě nacpe.

Tuhle vynáším večer smetí do popelnice, a jak jdu kolem schránky, jukne na mě dopis, do schránky jen napůl zastrčený, (čas jsou peníze). Vytahuji promočenou obálku, před hodinou přestalo pršet, a dávám ji usušit na ústřední topení.

Když jsem, už suchou obálku, začal chtít otvírat, všiml jsem si, bohudík, že je adresována na někoho úplně jiného.

Není divu. Pošta, dnes už se tak nejmenuje, jenom my, „klienti“ tomu tak dále říkáme, platí tak mizerně, že „Hansové“ už dávno vymizely. Někteří odešli do důchodu, někteří už nejsou mezi námi. Jiní si našli jiné zaměstnání.

_____________________________________________________________Autor: Pepa Kudrna _____

Jejich práci teď zastávají nekvalifikovaní, často exoticky vypadající lidé, pocházející z celého světa. Většina jich se nejenom vůbec nedokážou jazykově dorozumět a budí dokonce dojem, že neumí ani číst, ani počítat. Nenosí uniformy, jen jejich civilní oblečení. Přesto mají občas přehozenou firemní bundu. Většinou když prší, sněží nebo je chladno. V tom případě, - sláva!, se odlišují od šmejdů, náboženských náborářů, či od zlodějů.

U balíkářů, tedy u těch, co neroznášejí dopisy, začíná být běžnou běžným zvykem, že místo aby zazvonili, zanechají ve schránce kartičku se sdělením, že protože nikoho nezastihli si můžete zásilku vyzvednout na poštovním úřadě. Je to důmyslné, a doručovatel nemusí čekat, jestli mu otevřete, tahat balík z auta, případně ho donést, třeba do druhého patra.

Další trik je, nezvonit, nechat balíček ležet přede dveřmi, naťukat do tabletu „balíček doručen“, a odjet.

Někdy balíček, jak se lidově takové krádeži říká, „spadne z vozu“. Hoch zanese do tabletu: „Balíček doručen“, a je to!

Proč to Vám to všechno vyprávím? Objednal jsem si nový Notebook, dostal e-mail, že byl balíček doručen, a já ho nikdy nedostal.

Členové přijímací komise se chvíli radili, až jeden z nich se mě zeptal: „A proč se tedy ucházíte o místo doručovatele, potom co jste nám vysvětlil, jak moc jste se službami Vašich eventuálních kolegů nespokojen?“

„Protože se můj Notebook nikdy nenašel a nikdo mi nevěří, že jsem ho nedostal. Tak jsem si řekl, že když budu pracovat jako doručovatel, budu mít příležitost, až budu expedovat takový Notebook, jako se ztratil, provést ten samý kouzelnický trik. Prostě ho nechám zmizet, dám výpověď a vrátím se zpátky k mému původnímu zaměstnání.

Muž z přijímací komise nehnul ani brvou a zeptal se: „A jaké je, vaše povolání?“

„Kriminální komisař.“

*********************************************************************