Ztracená malá holčička

Nikdy jsem nijak zvlášť nepřemýšlela o tom, co dělat v případě, že na ulici najdu osamělé, ztracené dítě. Proto mě taky zaskočilo, když se dneska vedle mě ozvalo: Dobrý den, já jsem se ztratila.

Proti mě stála hezounká holčička:
"Dobrý den, já jsem se ztratila mamince."
"Ty jsi se ztratila?" 
Začala jsem se ohlížet, jestli někde neuvidím zoufalou matku, ale kromě pár naprosto lhostejných tváří na refýži nikde nikdo. V první chvíli jsem vůbec nevěděla, co mám udělat.
"Jo, já jsem se ztratila a bojím se, že mě bude maminka tahat za vlasy a křičet na mě."
"Ale neboj, to určitě nebude... A řekneš mi, jak se jmenuješ a kde bydlíš?"
"Jmenuju se Stáňa Koblížková, ale nevím kde bydlím, tedy vím, že je to ulice Křižíkova, ale nevím číslo domu."
"A nemáš u sebe telefon?"
"Nemám, je mi teprve šest."
Všimla jsem si, že má přes ramínko přehozenou malou růžovou kabelku.
"A co v té taštičce, nemáš tam třeba telefonní číslo nebo napsanou adresu?"
"Já ale ještě neumím psát. Ale vím, kde bydlí tatínek. Ale nevím, jaký má zvonek."
První jiskřička naděje, že se snad dobereme ke zdárnému konci.
"No to nevadí, zvonek najdeme, když mě tam dovedeš. Jak je to daleko?"
"Jenom kousek, tady přes ulici."
Ještě chvilku jsem nerozhodně stála na zastávce a rozhlížela se, jestli se odněkud nevynoří paní, hledající své dítě. Ale nikde nikdo.
"Tak jo, tak pojď."

Než jsme přešly rušnou křižovatku, stačila jsem se dozvědět, že maminka Stáňu nemá ráda, že ji tahá za vlasy, ale tatínek ji rád má, protože jí vaří, a ona nechce bydlet s maminkou, ale s tatínkem. A že tatínek mluví česky a bydlí s tetou Anetou. To už se mi v hlavě honilo, že asi bude nejlepší zavolat policii. Když mi za křižovatkou Stáňa řekla, že je to asi tři stanice tramvají, ale že to dojdeme, protože ona do tramvaje sama nesmí, uvědomila jsem si, že policie je nejspíš řešení jediné.
"Ty chceš volat policajty? Prosím tě, nevolej je, já se jich bojím!"
"Těch se nemusíš bát, oni sem přijedou, aby nám pomohli. Já s tebou nemůžu tak daleko jezdit, co když tě maminka hledá někde tady okolo?"
"Nehledá, ona jela domů tramvají."
"Tys ji viděla?"
"Jo. Já jsem se klouzala víckrát a ona mi ujela."

Na 158 si mě vyslechli a poděkovali s tím, že tam za chvilku bude hlídka. Opravdu, pár minut a byli u nás. Naštěstí měli tolik rozumu (nebo to byla náhoda, kdo ví), že poslali ženu.

Během těch pár minut mi ještě Stáňa řekla, že ji maminka nemá ráda, protože ji jenom porodila z bříška a chtěla ji zabít, a že ona chce k tatínkovi, že maminka křičí, bije ji a tahá za vlasy. Odpověděla jsem jí, že možná má maminka jen moc starostí, ale Stáňa rozhodně zavrtěla hlavičkou:
"Kdepak, ona je hysterka."

Když přijela hlídka, chvilku se schovávala za mnou, ale nakonec začala odpovídat na otázky. 
"Byly jsme s maminkou na Invalidovně a ona mi řekla, že se můžu sklouznout jednou, jinak mě tam nechá. Jenomže já se klouzala víckrát, a ona mi ujela", zopakovala.
"Takže maminka teď asi běhá po Invalidovně a hledá tě, co?" řekla s úsměvem policistka.
Stáňa jen pokrčila ramínky.
"Nehledá."

Řekla jsem policistům všechno, co mi Stáňa pověděla, a rozloučila se. Srdce se mi svíralo nad tou malou holčičkou, která i přes svůj strach poslušně nasedla do policejního auta a nechala se odvézt. Nad holčičkou, která za svůj krátký život zažila asi dost ošklivých věcí.

Protože mi řekla, jak se jmenují  její rodiče a do které školy chodí, váhám, jestli mám zítra kontaktovat školu s tím, co všechno mi Stáňa povídala. Myslím, že to udělám...

P.S.: Všechna jména a místní názvy jsou změněny. GDPR, ne asi?