Už nechci pejska

Před sedmnácti lety jsem si na svém tehdejším partnerovi doslova vyvzdorovala psa. Trvalo mi to mnoho měsíců, než jsem ho přesvědčila, a když konečně souhlasil, ještě tentýž den se Nikki stal členem naší rodiny.

Za pár dnů mu bude 17 let, z toho 10 let už ho máme ve střídavé péči. Dluhy jsme nezvládli, "výchovu" psa jsme naštěstí ustáli. Zpočátku jsme však udělali velkou chybu, kterou se už později nepodařilo napravit. Měli jsme vlastní obchod, do kterého jsme si štěně brali s sebou, a propásli jsme vhodnou dobu k tomu, aby se naučilo být samo doma. 

Když jsem později hledala zaměstnání, vždy bylo jednou z mých podmínek, abych s sebou mohla vodit psa. Byla jsem velmi mile překvapena, kolik firem, které v inzerátech ani neuvedly dog-friendly office, s tím nemělo sebemenší problém. V mém současném zaměstnání jsem dokonce směla trochu přestavět nábytek, aby to měl Nikki pohodlnější, a mé úžasné kolegyně mě navíc přiměly k tomu, abych ho nedržela striktně v pelechu, ale v rámci kanceláře mu dopřála volnost, protože "je přece starej, bolej ho záda a občas se potřebuje protáhnout".

Už pár let Nikki bojuje s různými chorobami, dvakrát prodělal mrtvici a pro mě je hrozně bolestivé pozorovat, jak chřadne. Mluvila jsem o tom i s veterinářkou, o svých obavách z toho, že se trápí, že má bolesti. Ona mě ubezpečila, že až se začne trápit, určitě to poznám... 

Četla jsem různá pojednání o tom, jak se chovat a co dělat v podobných případech - že je vhodné ke starému pejskovi si pořídit štěně? Možná to pomůže majiteli překonat bolest z odchodu starého pejska, ale vůči pejskovi samotnému mi to přijde kruté. Už není tak roztomilý, jako štěňátko, není tak hravý... a vidí, jak se "jeho smečka" zabývá tím malým vetřelcem a on je druhý... nikdy bych to neudělala, stejně jako vím, že až tu Nikki jednou s námi nebude, nebudu svůj smutek zahánět novým pejskem. Pes přece není věc, která se dá vyměnit, když se porouchá... A to štěně si nezaslouží být jen náhradník.

Nedávno jsem mluvila s neteří svého partnera, která si strašně přeje pejska. Když jsem jí řekla všechna pro a proti, byla hodně překvapená. Myslela, že coby "pejskařka" jí to jednoznačně schválím. Je jí 18 let. Chce studovat, chce cestovat. Bez pomoci rodičů se neobejde... Stejně jako já. Moje mamka mi Nikkiho často hlídala, spolu se svým pejskem, třeba když jsme jeli na dovolenou. Ale už to nejde. Letos jsme moře odpískali nejen kvůli koroně, ale hlavně kvůli Nikkimu. Nemůže už chodit po schodech, musí se nosit, být pořád pod dozorem, protože občas si kecne na zadeček a nemůže se zvednout... vyžaduje nepřetržitý dohled, a to po rodičích prostě nemůžu chtít. 

Expřítel  už si Nikkiho bere jen o víkendech, takže téměř veškerá péče zůstala na mě a na mém partnerovi. Jsem mu moc vděčná, protože celý náš život se přizpůsobil nemocnému pejskovi. Nejen o dovolené. Během korony měl partner několik měsíců home office, takže Nikki si díky tomu užil volnost na zahradě a hlavně žádné cestování, které nemá úplně rád. Vím, že partner by se tam rád vrátil natrvalo, ale denní dojíždění do Prahy i s Nikkim prostě není možné. Dlouho dopředu také musíme plánovat veškeré aktivity s ohledem na možnost hlídání. Je to hodně náročné, ale to není ten důvod, proč už nechci dalšího psa. Už nikdy nechci vidět pejska, který je nemocný, který stárne, a který se možná i trápí, i když veterinářka tvrdí něco jiného. Pejska, který občas nezvládne vydržet do vyvenčení a pak strašně provinile kouká, i když jsme ho za to nikdy nepotrestali. Už ne.