Taťka za všechny prachy...

Za svoje asi největší selhání považuji to, že jsem se rozváděla, když synovi nebyly ani dva roky. Můj manžel si našel jinou ženu a i když jsem dělala co jsem mohla, neměla jsem šanci rodinu zachovat.

Jedním z prvních předrozvodových počinů mého tehdy ještě manžela bylo to, že v mé nepřítomnosti odvezl video a všechny kazety s pohádkami, které jsme pro našeho syna pořizovali. V té době jsem byla se synem, který trpěl na časté respirační choroby, na chalupě svých rodičů. Na celé léto. O odvezených věcech jsem se dozvěděla od své babičky, u které jsme v Praze bydleli. Pak se na dlouhou dobu odmlčela. Rodiče mi tehdy řekli, že je v nemocnici kvůli potížím se zády. Až po několika měsících mi přiznali, že došlo k ošklivému konfliktu mezi babičkou a mým manželem, který se snažil odvozit mnohem více ze zařízení bytu, a ona to prostě neunesla nervově. Žádné podrobnosti nevím, ani babička, ani mí rodiče mě s tím zřejmě nechtěli zatěžovat, věděli, že toho mám sama naloženo dost. A později už o tom prostě mluvit nechtěli.

Nyní už nestojí za řeč ani ošklivé tahanice o alespoň minimální výživné. Bylo to nepříjemné a stejně jsem ničeho moc nedosáhla, takže jsem musela předčasně nastoupit do zaměstnání a syn do jeslí.

Můj exmanžel se krátce po rozvodu znovu oženil, ale i přesto jsem mu nebránila v tom, aby si syna bral k sobě - nejen podle rozhodnutí soudu, ale kdyby chtěl, tak i v jiných dnech. Bylo to pro mě strašně těžké - tak malé dítě dávat na víkend k ženě, která mi rozbila rodinu. Poprvé jsem to obrečela, nikdy nezapomenu na ten pocit, když syna usazoval do sedačky a auto se odlepilo od chodníku. Myslela jsem, že mi to utrhne srdce, do té doby jsem od syna nikdy nebyla přes noc. Ale opravdu jsem se nemusela strachovat, nemělo to dlouhého trvání. Ona otěhotněla a zájem mého exmanžela se přesunul jinam.

Syn však už nebyl mimino, takže se ptal. S tím, že tatínek má hodně práce, jsem vydržela asi tak rok, pak jsem i na tom malém dítěti viděla, že si o tom myslí své.

Když mu bylo asi pět let, jeho otec přijel. Pouze za mnou. V nepřítomnosti syna. Jejich pejska porazilo auto a léčba byla velice finančně náročná. Slušně mě požádal, zda by z toho důvodu mohl pravidelné měsíční platby trochu odložit. Výživné bylo jen několik stovek měsíčně, navíc miluju psy a tohle mě hodně zasáhlo, tak jsem souhlasila. Když ale odklad trval více než dva roky - během kterých si syna ani jednou nevzal k sobě - snažila jsem se s ním domluvit, pak jsem musela i pohrozit soudem. Nakonec jsme se přece jen dohodli a „dluh“ splácel po stokorunách dalších šest let.

Obrat ale nastal, nevím však, jestli k lepšímu. Začal se zajímat o syna a podle původního rozsudku si ho k sobě brát na určené víkendy. Syn byl šťastný. Do chvíle, než zájem jeho otce opět opadl. Několikrát po sobě se stalo, že syn byl připravený, sbalený, čekal... a otec se nejenže neomluvil za zpoždění, ale vůbec nepřijel. V takových chvílích bych snad byla schopna ho uhodit. Pak dvakrát, třikrát, proběhlo setkání dle dohody, a pak se to opakovalo. Byla jsem nešťastná, protože jsem viděla, jak to syna trápí. Snažila jsem se poradit na odboru péče o dítě, co mám v takové situaci dělat. Dámy tam byly velice překvapeny, byly zvyklé, že maminky se spíš snaží kontaktům dětí a otců bránit. Neporadily mi nic.

Vše se srovnalo až v době, kdy byl syn na střední škole, teprve tehdy si můj exmanžel našel k synovi cestu. I když...

Když ho syn zval na maturitní ples, položil si podmínku - buď on se svou manželkou, a nebo já. Já jsem se samozřejmě vůbec nezabývala myšlenkou, že bych na ples nešla - takže on tam nebyl. O téhle podmínce jsem se dozvěděla až v průběhu plesu, když mi to syn řekl.

Oslavu svých 25. narozenin syn uspořádal v restauraci, kam pozval rodinu, kamarády... Tam jsem se s exmanželem a jeho ženou setkala poprvé po asi patnácti letech. Můj ex mě překvapil - choval se poměrně mile, chvíli jsme si spolu i povídali, vypadalo to, že všechny emoce vyprchaly (aby taky ne, po takové době) a bude klid. Celé ty roky jsem měla podvědomý pocit, že se syn cítí jak mezi dvěma mlýnskými kameny, a to mi také později potvrdil. Na jeho výraz, když mi říkal - ty nevíš, co to je mít rozvedený rodiče - nikdy, nikdy nezapomenu. Bohužel.

Pár měsíců po té oslavě jsem si povídala se synovou partnerkou. Docela smutně mi říkala, že synova „macecha“ mu vynadala, proč mě na tu svou oslavu narozenin vůbec zval. WTF??? Protože jsem jeho máma? Všimla jsem si tam samozřejmě, že vypadá docela naštvaně, ale tohle, to mě tedy vůbec nenapadlo. Ale vysvětlilo to asi to, proč se můj ex se ženou nikdy neúčastnili oslav narozenin našich vnoučat. Proč organizovali oslavy oddělené, kde byli jen oni dva, syn s partnerkou a jejich děti.

Tehdy jsem se syna zeptala - A co až se budete brát? To uděláš dvě svatby? Odpověděl mi na to, že pozváni budou všichni, a jak s tím kdo naloží, je jen jeho věc.

No, a je to tady. Syn se za týden žení. Se svou budoucí snachou jsem včera řešila nějaké organizační věci - a ona mi napsala, že otec mého syna tam asi nebude, protože jeho tchyně onemocněla a oni se musí starat o její kočky.

Hlava mi to nebere. Opravdu je někdo schopen tohle udělat? Opravdu by ty kočky, byť v domě vzdáleném necelých sto kilometrů od místa konání svatby, pár hodin nevydržely? Se synem o tom zatím vůbec nechci mluvit. Chci, aby si svou svatbu užil v klidu a pohodě - ale je mi ho strašně, strašně líto. I kdyby jeho táta nakonec přišel, třeba jen na obřad – už jen ta myšlenka, že kvůli kočkám nechtěl... to se přece nedělá.