R.I.P., pane Nekonečný

I když to, bohužel, letos není zdaleka první špatná zpráva, tahle mě šokovala. Nejen proto, že jsme byli téměř vrstevníci. 

Před pár lety jsem pracovala na dispečinku jedné pražské taxislužby, kterou pan Nekonečný využíval téměř denně. Velmi často se prozvonil právě na moji linku.

Byl jedním z těch lidí, kteří snad nikdy nejsou naštvaní. I když auto přijelo pozdě, i když se třeba delší dobu nemohl dovolat. Ze sluchátka přímo sršela jeho příslovečná energie, občas zpíval, často se smál a také se jako jeden z mála zajímal o to, jak se máme my, dispečerky. Někdy, výjimečně, když měl horší náladu, mluvil potichu a pouze o objednávce, ale vždy byl velmi slušný. Ne jako mnoho dalších celebrit a "celebrit", pro které jsou dispečerky taxi jen takový póvl na okraji společnosti a podle toho se k nim chovají. 

Když mi na monitoru zablikalo jeho jméno, vždycky jsem se na ten hovor těšila. I když jsem byla utahaná, naštvaná, smutná. Nezapomenu, jak se vždycky loučil -  "Anuško, děkuji a posílám miliarrrrrdu žhavých polibků"... Nejen mně, ale i kolegyním vždycky zlepšil náladu a prozářil jinak poměrně nudnou a dost náročnou směnu.  

Včera pouštěl Leoš Mareš na Evropě 2 uvítací melodii z telefonu pana Nekonečného. Vinnetou... Úplně mě zamrazilo. Tolikrát jsem ten tón slyšela, když jsem mu volala, že na něj venku čeká auto. Skoro jsem na to za těch pár let zapomněla, ale najednou jsem měla pocit, že zase sedím v té své kukani se sluchátky na uších.

Ani se nepídím po tom, co se vlastně stalo. Jen je mi prostě líto, že už tady pan Nekonečný není. Věřím, že ať je kde je, že je mu tam fajn.