O toleranci i zaťatých diskutujících

V některých reakcích pod svým posledním blogem o maratoncích v Praze, a vlastně i pod jedním starším, o zákazu kouření, jsem byla nařčena z netolerance. 

Tak by mě docela zajímalo, co si oni rozčilení diskutující, tak tvrdošíjně obhajující svůj názor, představují pod pojmem tolerance. Není to náhodou schopnost akceptovat názor druhého člověka, aniž bych ho urážela a napadala?

Paní nebo slečna Jiřičková mi odrecitovala celé moje motto, jako bych snad byla retardovaná a nevěděla, co jsem si na profil napsala. Vím to, a velmi dobře. Ve svém životě jsem se setkala s mnoha lidmi, kteří mě odsuzovali za to které moje rozhodnutí, za ten který můj čin, aniž by vůbec tušili, jaké pohnutky mě vedly k mému jednání. K tomu se vztahují slova, která mi ona paní zcela pomýleně otloukla o hlavu s tím, jak jsem netolerantní a vlastně svému mottu vůbec nerozumím. Další diskutující mi tam napsal, že vše, co mě nezajímá, bych nejraději zakázala, další, že jsem hloupá. Jak můžete soudit člověka, kterého neznáte, podle jediného jeho názoru, jak mu můžete vnucovat svoje domněnky a vydávat je za jeho z vašeho pohledu pomatené názory? Není právě tohle vrchol zabedněnosti a netolerance?

Pod mým blogem o kouření to taky poněkud vřelo. Taky jsem byla osočena z toho, že my, nekuřáci, si sami můžeme za paskvil antikuřáckého zákona.

Nedávno jsem byla s vnukem na procházce. Seděla jsem u stolku před cukrárnou, vedle sebe kočárek, okolo běhaly malé děti. Najednou přišla dáma, usadila se k vedlejšímu stolku asi metr od mého kočárku a zapálila si cigaretu. Bez ohledu na to, že mi čudí do kočárku, bez ohledu na děti kolem. Takže jako vysoce netolerantní osoba jsem se zvedla a odešla, přece jí nemohu bránit v jejím právu smrdět.

Tento blog píšu na balkoně penzionu, mám dovolenou. Z vedlejšího balkonu se sem valí dým a já nemohu dělat vůbec nic. Soused je silný kuřák. Přes den nás tu obtěžuje kouř, v noci jeho tuberácké chrchlání. Jsem to opět já, kdo je netolerantní? 

Tady, v Bulharsku (alespoň v letovisku, kde jsme my), se smí v restauracích běžně kouřit. Setkala jsem se s tím, kdy jedna Češka šla požádat českou rodinu, sedící a čudící u vedlejšího stolu, zda by na tu chvíli, než se ona s dětmi nají, mohli ty cigarety uhasit. Můžete si tipovat, jak to dopadlo. Bingo, paní s dětmi obědvaly v oblacích dýmu.

Takže ke kouření snad jen tolik - kdybyste se, milí kuřáci, uměli chovat, nemuseli byste být "omezováni" zákony...

Abych zabránila další smršti rozzuřených reakci - to je můj názor, nikomu ho nevnucuju.

V letadle cestou sem přímo za námi seděli naši krajané - hulákali hloupé vtipy, paní se celou cestu hlučně řehtala, myslím, že to obtěžovalo celou řadu nás, netolerantnich. Vzala jsem si sluchátka, jak jinak to řešit. Přesednout si ani vystoupit jsem nemohla. Takhle bych mohla pokračovat dál a dál, něco jsou maličkosti, něco zásadnější věci.

Když mě něco zaujme, pobaví, naštve... napíšu o tom blog. Vždy je to ale jen můj osobní názor. Domnívám se, že tak to asi mají i ostatní blogeři. Všimla jsem si, a to nejen pod svými blogy, že je zde skupinka diskutujících, kteří cítí nutkání každý názor, který nekonvenuje tomu jejich, rozporovat, hanit a celkově pitvat, jen aby autorovi dokázali, jaký je tupec. Mnozí z nich se ani nezmotají na vlastní blog, protože jít s kůží na trh se jim nechce. A když už jim dojde munice, tak začnou, alespoň v mém případě, rýpat do mého příjmení, ale co tím sleduji, to mi vážně uniká.

Přesto (a naštěstí) je tu stále velká skupina diskutujících, jejichž názory jsou slušné a k věci, i když třeba mají opačný názor než já. Ať už jde o toleranci, nebo o cokoli jiného.