Kdyby to Emma nezažila na vlastní kůži, nikdy by nevěřila, že je něco takového mezi civilizovanými dospělými lidmi vůbec možné. Pořád doufá, že se z toho snu probudí... Už jen proto, že zkrátka schází důvod toho všeho.
Hana a Emma spolu téměř rok pracovaly v jedné kanceláři. Vlastně nikdy mezi nimi nedošlo k nějakému závažnějšímu střetu. Dá se říci, že si rozuměly od první chvíle, i když Hana se jako samoživitelka měla co ohánět, zatímco Emmě už syn vyletěl z hnízda, takže s partnerem měli dost času sami pro sebe.
Pak bylo třeba najít náhradu za kolegyni z vedlejší kanceláře. Poté, co se vystřídalo několik neúspěšných kandidátek, nastoupila Helga. Nejprve se zaučovala a seděla v kanceláři s Hanou a Emmou. Byl to měsíc plný výbuchů smíchu a pocitu, že konečně nastoupil někdo, kdo vydrží a kdo je fajn.
To první vyšlo… to druhé zdaleka ne.
Jen se Helga zabydlela ve své nové kanceláři, začala škodit. Pomalounku, polehounku, nenápadně. Z Hany se najednou vyklubala zlodějka, která Emmě leze do šuplíků, krade kafe, čokoládu i propisky. Emma tohle nikdy moc neřešila, když kafe došlo, koupila si nové… ale vlastně… vždyť na tom může něco být. Co když má Helga pravdu? Proč by vlastně lhala, jaký by k tomu měla mít důvod?
Helga říkala Emmě – dej na mě, já mám na lidi čuch, tohle je závistivá mrcha, ta ti může hodně ublížit, moc se s ní nebav, ona donáší vedoucí, a ty její děti, dej si na ně bacha, kdyby někdy přišly za ní do práce... a hlavně si nenechávej peněženku na stole... Během dvou týdnů panovalo v kanceláři, ze které se dřív často ozýval smích, hrobové ticho. Hana netušila, co se děje a Emma byla natolik znechucená, že o tom nechtěla ani mluvit. Je hodně špatné, když zdatný manipulátor, jakým je Helga, narazí na někoho, kým může velmi snadno manipulovat. Na Emmu.
Helga vzápětí přitvrdila. Byla ve firmě asi dva měsíce, když jí začalo vadit, že dostala stejné odměny jako Hana, která je přece tak líná, neschopná a chaotická. Je pravda, že Hana před dovolenou nestihla založit všechny dokumenty tak, aby v případě potřeby byly snadno k nalezení, ale o neschopnosti se určitě mluvit nedalo. Hana ve firmě spolehlivě pracovala téměř rok a žádný zásadnější problém nikdy nebyl. Helga však vypíchla všechno – Haniny občasné pozdní příchody, Haniny „krádeže“, Haniny „lži“… a vedoucí to podala tak, že to vadí i Emmě. Měla k tomu dostatek příležitostí, s vedoucí pracují ve stejné kanceláři. Tehdy se Emma poprvé Helze postavila a vedoucí řekla, že to tak není. Požádala ji, že by propříště za sebe ráda mluvila sama, a ne přes prostředníka. Také si konečně promluvila s Hanou a vše si vyříkaly a vysvětlily. Ale karty už se začaly obracet, protože aby jí někdo odporoval, to Helga nesnese.
Uplynulo několik dalších měsíců. Z Hany a Helgy jsou nejlepší kamarádky. Emma přece Hanu tolik zklamala... jenže Emma by chtěla Haně říct, jak to je, ať je opatrná a neplýtvá slovem "kamarádka". Ale copak by jí Hana věřila? Buď je stejně zmanipulovaná, jako před časem Emma, a nebo se zkrátka jen bojí, aby se znovu nedostala na Helžin black-list.
Emma se teď potácí na samém okraji propasti. Ví, že by se měla bránit, ale už to začíná vzdávat. Helga si už k obrazu svému upravila tolik informací, které se sice nezakládají na pravdě, ale vhodně naservírované před vedoucí vypadají velmi, velmi věrohodně, zatímco Emma z toho vychází jako lhářka. Helga tohle umí mistrovsky. To už Emma ví, protože do kolektivu před časem přibyla Helžina známá. Emmu upozornila, že s Helgou nemá smysl bojovat, že vždy každého zmanipuluje tak, jak potřebuje… Pozdě. Škoda, že Miluše nepřišla o pár měsíců dřív.
V oddělení je to teď jak na bojišti. Helga si v klidu manipuluje a mne si ruce, jak jí to vychází, protože stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Emma se chce bránit… ale jak se bránit psychopatovi… to nejde. Ví, že v zájmu zachování svého zdraví je to ona, kdo musí odejít.
