Syn se vrátil od očního lékaře s diagnózou, jejíž název jsem nikdy předtím neslyšela. Obrátila jsem se tedy na Google. To, co jsem našla, mě vůbec nepotěšilo, a další šok mě čekal ve chvíli, kdy jsem klikla na ceník zákroků.
Nepodařilo se mi najít léčebné metody, které by hradily zdravotní pojišťovny. Možná nějaké existují, nechci jim křivdit - ale prostě jsem žádnou nenašla. A ty metody, které by mohly pomoci, zkrátka hrazené nejsou. Částka za cenu léčby jednoho oka jsou dva mé měsíční platy. Ta nemoc postihuje oči obě...
Syn má rodinu, partnerku na mateřské... A mně se znovu zvedá tlak při představě, kolik peněz vyhází naše zdravotní pojišťovny na léčbu feťáků, alkoholiků, kuřáků a všech dalších, kteří si za své nemoci mohou sami. Kolik prachů stát nacpe (nejen) do léčby přivandrovalců, o které tu beztak nikdo, kromě sluníčkářů, nestojí. Ano, jsou to také lidé, ale proč dostávají přednost před našimi dětmi, před námi? Aby naše republika ukázala před světem, jak je cool? Spíš by se "naši mocní" měli stydět za to, kolik lidí se může léčit a nebo důstojně žít jen díky charitě, zatímco verbež je vysmátá - zničil jsem si chlastem játra? No a? Pojišťovna zaplatí. Prohulil jsem si plíce? Totéž...
Zajímalo by mě, kdo, a na základě jakého podnětu, rozhoduje o tom, která léčba placená bude a která ne. Jak je vůbec možné, že například zákrok, bez kterého člověk může přijít o zrak, si buď musí zaplatit, a nebo má smůlu?
Samozřejmě, že syn léčbu zaplatí. Vlastně můžeme být šťastní, že nejde o statisíce. A na to stát patrně spoléhá. Je mi z toho na zvracení...
Já vím... můžu vyhlásit sbírku víček. Na to jsme u nás kadeti :(
