Vím, že název tohoto blogu je necitlivý, možná i nekorektní... Ale z doby, kdy jsem pracovala na dispečinku taxislužby, jsem si proti všem zbytečným uzavírkám města vypěstovala docela slušnou averzi.
Nenáviděla jsem to. Řidiči volali, co jsme to za husy a kam je posíláme, zákazníci spílali nám, jako bychom my, dispečerky, byly osobně odpovědné za to, že se auta po Praze nemohou pohybovat tak, jak zákazníci potřebují. Jenomže ani taxislužba nebyla od pořadatelů informována o rozsahu uzavírek. Nikdy. Co jsme nezjistily cestou do práce nebo na internetu, nevěděly jsme.
Nechápala jsem tehdy, a nerozumím tomu ani teď, jakým právem nás závodníci, respektive pořadatelé všech podobných akcí, omezují v pohybu po městě, nutí nás stát v zácpách a popojíždět po nesmyslně dlouhých objížďkách. Že je vůbec nezajímá, že někdo musí být někde na čas a díky nim nemá šanci...
Po loňském dvouhodinovém popojíždění v koloně, kterou zapříčinil tuším triatlon na Praze 5 jsem se dočetla, že my, nemaratonci a netriatlonisté (domnívám se, že početně převažujeme nad maratonci i triatlonisty) musíme mít pochopení pro tyto akce. Musíme? MUSÍME??? Jak mám mít pochopení, když vyrazím na běžně půlhodinovou cestu, na které se však zaseknu na téměř tři hodiny, ve vedru, bez vody... Že vše bylo značeno a měla jsem si to zjistit předem? Značení na silnici bylo, pravda, ovšem až ve chvíli, kdy jsme bezpečně stáli zaklíněni v koloně. A zjišťovat předem, jestli náhodou po mé trase nepoběží nějaká parta pomatenců? Neměla by spíš být povinnost pořadatele, když už takovýhle nesmysl pořádá v Praze a ne v přírodě, aby informoval veřejnost o tom, co se děje?
A dnes, téměř na den přesně po roce, dlouhé bloudění Radotínem, kde probíhá závod na 15 km. Jak je nejspíš už dobrým zvykem, o uzavírce a neprůjezdnosti jsme se dozvěděli opět ve chvíli, kdy nebylo cesty zpět. V Radotíně z většiny ulic vznikly slepé, takže bez dopravního přestupku jsme neměli šanci se odtamtud dostat. A když jsme konečně dojeli na Strakonickou, kvůli uzavírce nájezdu na Barrandovský most z ní opět bylo parkoviště. Kvůli patnáctikilometrovému závodu... To nemáme dostatek lesů, lesoparků a vůbec travnatých ploch, kde by ti sportovci nepřekáželi, a myslím, že by jim tam bylo i lépe? Fakt se vám, milí běžci, běží dobře po asfaltové silnici, kde v druhém pruhu vedle vás stojí kolona aut, a stojí tam kvůli vám?
Jak by vás bavilo, kdyby někdo jiný, kvůli své zálibě, vás omezil natolik, že namísto běžné třicetikilometrové trasy byste těch kilometrů najeli padesát, a to najeli je opravdu eufemismus, proskákali je mnohem přesnější termín.
O takových těch "menších" omezeních, se kterými se v ulicích Prahy setkávám během jarních a letních měsíců nesčetněkrát, se už ani nezmiňuji, i když to neznamená, že by mě štvala méně.
Kdy už vám, konečně, milí běžci, maratonci, triatlonisté, zkrátka závodníci, konečně dojde, že běhat po trávě nebo po lese je mnohem lepší, než dusáním po asfaltu naštvat mraky lidí?
