Kino nebo obývák?

Do kina poslední dobou chodíme docela málo. Už dlouho se neobjevil film, který by nás zaujal natolik, že bychom nevydrželi počkat, až se objeví na některém streamu.

Foto: Anna Novacek

Pár dnů jsou u nás vnuci, a my jsme jim slíbili, že do kina pojedeme. Bohužel ještě nejsou ve věku, kdy bychom je mohli do sálu jenom odvést a po skončení si je vyzvednout, takže nám nezbylo nic jiného, než to přetrpět s nimi.

Jsem docela ráda, že coby děti jsme se ještě mohli dívat na hezké, laskavé pohádky. Protože to, co jsme dnes viděli, ať už v upoutávkách, nebo pak ve zvoleném filmu, to byl hluk, blikání, bláznivé barvy a neustálý jekot všech postaviček. O „smysluplném“ ději ani nemluvím.

O čem ale mluvit chci, je chování některých diváků. Když jsem byla malá, byla jsem vychována k tomu, že v kině se nemluví. Nejen já, ale i všichni moji kamarádi. Dnes přímo za námi seděla rodina s chlapečkem, který neustále, ale neustále něco hlasitě povídal. Prožvanil celý film. Rodiče ani nenapadlo ho usměrnit, téměř si ho nevšímali a stejně hlasitě něco řešili mezi sebou. Klučík pořád chtěl podávat pití, vstával, pobíhal a já se děsila, kdo z nás čtyř bude vyvolený a ta limonáda mu skončí za krkem. Naštěstí jsme sladké sprchy byli ušetřeni, ale neustáleho kopání do zad jedním z jeho rodičů už ne.

Mluvení se ozývalo i z dalších míst a já jsem fakt ráda, že moji vnuci jsou vychováni tak, jak jsou. Protože v tom kině se zvládli chovat lépe, než někteří dospělí.