Jak jsem se bála jet do New Yorku

Tak jsem si splnila přání. Podívat se do Ameriky. Díky radilům z jedné ze sociálních sítí jsem tam ale jela trochu v křeči, co strašného mě tam čeká.

Foto: Anna N.

LETIŠTĚ: No tak tam je to úplně hrozný! Nepřehledný! Davy lidí! Příšerný fronty na imigračním! A budou se vás ptát úplně na všechno! A opravdu, ale opravdu, se nesmíte ani trochu usmát, protože to by prostě byl průšvih.
Skutečnost byla úplně jiná. Z letadla jsem vystupovala s tím, že buď na letišti hned zabloudím (moje znalost angličtiny je naprosto mizerná) nebo v té frontě usnu. Namísto toho jsme poměrně snadno došli do velké haly rozdělené na několik částí. Ta poslední byla určena pro občany cizích zemí, kteří mají vízum. Nečekali jsme ani minutu a byli naměrováni ke kukani, ve které seděla usměvavá úřednice. Hezkou angličtinou nám položila pár otázek – proč a na jak dlouho jsme přijeli, kolik máme s sebou peněz, jaké je naše zaměstnání a kde budeme v New Yorku bydlet. Chtěla vidět potvrzení, omlouvala jsem se, že je jen v češtině, ale smála se, že to nevadí, že vlastně potřebuje vidět jen datum příjezdu a odjezdu. Zpáteční letenky ani vidět nechtěla. Pak si nás vyfotila, dala razítka do pasů a mohli jsme jít. Celé to netrvalo ani pět minut.

METRO: Pod vlivem zážitků internetových radilů jsem původně prosazovala, že z letiště pojedeme taxíkem. Většina stanic newyorského metra je nebezpečná, držte se v hloučku a nebo pro jistotu hned po výstupu z vlaku utíkejte k východu! Je to tam hrozně nepřehledné! Hlavně bacha, když přejedete, pojedete někam hodinu a pak nejde jen přeběhnout na druhou stranu a jet zpátky, jako u nás. Odveze vás to někam úplně jinam!
No kdybychom se drželi zejména té první rady, asi bychom byli za blázny i v tom New Yorku, kde snesou opravdu hodně. Nakonec jsme to totiž riskli a tím metrem jeli. Pisatel toho článku buď byl zmatkář, nebo chtěl být zajímavý. Vydali jsme se tedy na AirTrain, všechno je výrazně a srozumitelně značené, a ten nás dovezl k nejbližší stanici metra. I tam se nám podařilo zorientovat se velmi rychle, na nástupištích i ve vlacích jsou tabule se směrem a časy příjezdu. Za necelou hodinu jsme byli v hotelu.

ULICE: Kromě Manhattanu je všude nebezpečno! Choďte určitě ve skupinkách! A hlavně ne jinam!
Bydleli jsme v Queensu. Na ulicích jsme potkávali policisty, procházeli se tam víceméně celé dny, takže jediné, co se mi fakt moc nelíbilo, byl ten binec – papíry, kelímky... A taky všudypřítomný pach trávy a moči. Ale to nebylo jen v Queensu. To bylo i na Manhattanu, i ve stanicích metra, prostě všude.

ODLET: Ty fronty na celní kontrole jsou prostě strašný, tři, čtyři hodiny se tam stojí, musíte opravdu brzy, aby vám to neuletělo!
Fronta byla fakt dlouhá. Vinula se jako had přes celou šíři terminálu. Na obrazovkách sice svítila doba čekání 20 – 25 minut, ale nevěřila jsem tomu, že by se to dalo stihnout. A – dalo se to stihnout. Úplně v pohodě. Za dvacet minut jsme prošli bezpečnostní kontrolou a pak z haly koukali na letadla a vzpomínali, co jsme za těch pět dnů zažili.

Pohledy na mrakodrapy ze země, kdy mezi nimi probleskovalo sluníčko, i shora, z různých vyhlídkových teras. Za mě vyhrála ta na Empire State Building, protože není zasklená, ale má mříže, přes které se dá krásně fotit. I když traverza na Top of the Rock taky nebyla k zahození. Nebo prosklená podlaha na The Edge. Na tu jsem tedy odvahu nedostala. Plavba ferrou kolem Sochy Svobody i tisíce denně nachozených kroků. Smutek u památníku 11.9. – fakt to tam působí hodně skličujícím dojmem. V metru jsme se za chvíli orientovali i bez cedulí, zvykli jsme si na brutálně výkonnou klimatizaci i na fastfoody, v nichž by jedna porce nasytila dva až tři lidi. I na to, že ať udělám prakticky cokoli – v mezích zákona, pochopitelně - je to každému krásně fuk.

Doufám, že jsme tam nebyli naposledy. A ta příští cesta bude o to lepší, že nebudeme vystresováni internetovými chytráky, na co strašlivého se tam máme připravit.