Já se tak stydííím...

Už dlouho jsem nenapsala žádný blog - všechna témata se mi zdála moc negativní... Jestli tohle je pozitivní, nevím. Snad jo, už mi cukají koutky.

Moje staré auto už mě pár dnů zlobí - na palubní desce na mě vyčítavě svítí baterčička, stěrače stírají stále pomaleji... Ale nemám moc na výběr, teď jezdit musím, každý den vozím svého nemocného pejska, a když to pokaždé nastartuje, tak co :) A servis už je objednaný.

O víkendu autíčko odpočívalo, ale v pondělí musí do práce, stejně jako já. Nastartovalo hezky, pro jistotu jsem vypnula rádio a odpojila nabíječku telefonu, blinkry dávám na nezbytně nutnou dobu, klimatizaci taky raději nechávám vypnutou. Snad to přežiju, než se do toho servisu dostanu.

I domů z práce mě poslušně přivezlo. V půli cesty se sice divoce rozblikaly snad všechny kontrolky, které má, aby vzápětí celá palubní deska úplně pohasla. Trochu mě vyděsilo to, že neslyším ani cvakání blinkrů, ale čekala mě poslední odbočka, to prostě musím dojet. Když jsem se před domem chystala zaparkovat, došla autu nejspíš trpělivost. Prostě chcíplo. Na mé pokusy o nastartování jen unaveně heklo a nic.

Stála jsem šikmo přes ulici, naštěstí ne příliš frekventovanou. Nikdy, nikdy jsem nesestavovala výstražný trojúhelník. Dnes jsem tedy měla premiéru. Trojúhelník, který jsem vylovila z kufru, zřejmě už byl sestavován mnohokrát, za chvíli jsem byla od rzi umouněná snad všude. 

Chvíli jsem se tam bezradně motala, váhala, zda nemám na pomoc zavolat městskou policii, dokonce jsem se neúspěšně snažila auto odtlačit. 

Působí mi určité problémy oslovit na ulici neznámého muže, ale v tuto chvíli to asi byla jediná možnost, jak auto odklidit trochu stranou. Požádala jsem tedy dva sportovce, kteří byli opodál, o pomoc. Byli velmi ochotní, mile mě překvapilo, že lidé nejsou tak lhostejní, jak se často píše. 

Jeden z mužů mě požádal, abych sedla do auta, a oni že mě odtlačí. Protože však dobře vím o své (ne)schopnosti zaparkovat bokem k chodníku, představila jsem si, jak se nadřou, a raději se snažila je přesvědčit, že ten kousek to odtlačíme společnými silami a s řízením zvenku. Pán tedy pouze chtěl odemknout volant. Jakmile zasunul klíček, palubka se rozzářila jasným světlem. V tu chvíli jsem si připadala jako totální husa. On nastartoval a velmi laskavě auto zaparkoval.

Omlouvala jsem se natisíckrát, že opravdu to bylo úplně zdechlé, že to ani nebliklo, že, že, že... V duchu jsem si nadávala, proč jsem nejdřív nezkusila nastartovat sama. No nenapadlo mě to, chvíli počkat a pak to vyzkoušet.

Vzali to s humorem. Já se šla vydýchat do parku, připadala jsem si jako obstarožní diblík, který neví, jakým způsobem chlapa upoutat. Hřiště, na kterém pak cvičili, jsem pro jistotu obešla velkým obloukem. 

Ale teď už se tomu směju taky.

Nicméně negativní dohru to mělo. Po telefonátu na pojišťovnu jsem se dozvěděla, že sice mám v pojistce asistenční služby, ale na tenhle případ se, světe div se, nevztahují...