Černočerná tma

Tuto sobotu jsem strávila na venkově. Po hrozně dlouhé době. A cestou do Prahy jsem si uvědomila, o co nás velkoměsto okrádá - o tmu.

Na naplánované setkání s přáteli z dětství, které jsem naposledy viděla před mnoha lety, jsem se těšila už měsíc dopředu. Bylo to fajn, bylo to hezké... a bylo to krátké. Původně jsme chtěli přespat na farmě, kde jsem si poprvé v životě (!) pochovala kůzle, ale zvítězila pohodlnost a s partnerem jsme se rozhodli, že 100 nočních kilometrů výměnou za vlastní postel zase není tak hrozné.

Farma se nachází v údolíčku, které je obklopené lesem. Veřejné osvětlení sem samozřejmě nevede. Když jsme vyšli z domu, ta tma byla úplně neskutečná. Měla jsem strašně zvláštní pocit... neviděla jsem ani světýlko, ani stín, prostě vůbec nic. Nepamatuji se ani, jestli jsem takovou tmu zažila třeba jako dítě. Na různých táborech asi ano, ale nejspíš jsem na to po tolika letech zapomněla.

Auto jsme našli snad jen díky rozsvícenému mobilu. Celou cestu nás pak provázel magický měsíc, zvláštně žlutý, na černočerném nebi bez jediné hvězdičky. Nejezdilo mnoho aut, tak i ta silnice byla temná, tichá. 

Po necelé půldruhé hodině se však obloha začala zesvětlovat... blížili jsme se do Prahy. Snad nikdy mi návrat domů nebyl tak... protivný. Zdálo se mi, že mě ta světla oslepují, řežou... Po klidu v lese, na farmě, samozřejmě ani památky. Hluk, blikání, světlo. I ten měsíc najednou nebyl žlutý, ale bílý. 

Tak mě napadá, jestli si dnešní děti, které se z města málokdy dostanou, vůbec umí představit, jak taková opravdická tma vypadá.