Sám mezi lidmi

Znáte ten pocit, když jste mezi lidmi, ale pocitově jako byste seděli sami v místnosti? Ono ten název je celkem paradox sám o sobě a o tom to právě bude. I když jsme mezi lidmi, necítíme se přítomni.

Vytváříme si jakési bubliny, ve kterých se cítíme natolik bezpečně, že málokdy do nich pustíme někoho dalšího. Nikdo nám nemůže ublížit nebo zranit. Zároveň nám nemůže někdo udělat radost nebo podpořit, zkrátka se uzavíráme před lidmi. Dále si nasazujeme masky, které daný okruh lidí v danou chvíli považuje za přijatelné. Takže je vlastně jedno, jestli jsme v bublině a nevnímáme okolí, nebo komunikujeme, bavíme se, ale nejsme to my. Protože v bublině a pod maskou zůstáváme sami. Příčinami takového chování bývá nízké sebevědomí, trauma z dětství, nepochopení, odlišnost, pocit nulové hodnoty a těmito kroky se snažíme ochránit a v tu chvíli se nám to jeví, jako bezpečné řešení, ale opak je pravdou. Ubližujeme si tím více, než sami dokážeme vnímat. Přejeme si být přirození, sami sebou, pochopeni a přijati tací, jací jsme. V takovém důsledku se často stahujeme ze společnosti, protože už jednoduše nemáme energii hrát si na něco, co nejsme. Tím si tvoříme vlastní bublinu v podobě našeho domova například. Tam jsme tím, kým chceme být a skrze sociální sítě ideálně ukážeme, jak se nám skvěle žije, vše zalito sluncem a při přidávání takového příspěvku nám tečou slzy z očí, protože víme, že to tak není a přáli bychom si, aby bylo. Prezentujeme něco, co bychom chtěli a nemáme. Máme málo odvahy a sebevědomí vstát a žít si svůj sen a být sami sebou, nehledě na to, kolik lidí v našem okolí to odpudí, nebo jaký na to budou mít názor. Tak si žijeme v představách o dokonalém životě, který nemáme a sedíme mezi ostatními a cítíme se absolutně sami, jako bychom na tento svět ani nepatřili.

Teď se podělím o svou zkušenost. Od malička mi bylo říkáno, že jsem dobrá, ale ne dost dobrá a že obdiv musím zasloužit. Po několika neúspěšných pokusech zapůsobit na svého otce, kdy jsem zažívala zklamání jsem to vzdala s nastavením mysli, že jsem úplně k ničemu, že nic nedokážu a nikdo mě nebude mít rád, takovou, jaká jsem. Součástí mého příběhu bylo i to, že od malička mám ADHD, které v minulosti nebylo tak známé a málokdo se jím chtěl zabývat. Nikoho nezajímalo, proč jsem jiná a dostala jsem pouze nálepku zlobivého, roztěkaného, nesoustředěného a divného dítěte, který se všeho bojí a trpí úzkostmi. S touto nálepkou jsem žila celou základní a střední školu. Později, v dospělosti mi teprve bylo diagnostikováno ADHD a já tím našla několik odpovědí, které jsem hledala. Nemusela jsem se cítit tak hloupá, neschopná a divná. Nicméně to už nesouvisí s aktuální úvahou. Chtěla jsem tím říct, že díky tomuto životnímu příběhu jsem dlouho bojovala s pocity vlastní nedostatečnosti a radši žila v bublině, nebo si nasazovala masku. A díky tomu jsem se cítila sama i mezi lidmi.

Pokud chceme mít masku a schovávat se celý život v bublině, je skoro jisté, že nebudeme mít ani reálnou šanci potkat někoho, kdo nás přijme a pochopí. Věnujeme příliš mnoho času a energie na to, abychom zvládli předstírat, že je vše v pořádku, jsme ‟normální,“ necítíme se sami, nic nás netrápí a paradox na tom je ten, že si myslíme, že je to ta jednodušší cesta. Není, ubližujeme si. Podkopáváme veškeré naše představy a sny, které bychom chtěli žít a proč? Jen proto, že to někdo odsoudí? Nebo nás nepochopí? Je moc důležité si uvědomit, že nejsme jediní, kdo si něčím prochází, je trochu jiný nebo není něco dle jeho představ. Každý je originální a má právo žít podle sebe a být sám sebou. Pokud nalezneme lidi, kteří nás takové přijmou, nalezli jsme poklad. A pokud se nás něco trápí, máme nějaké nedokonalosti, nebo bojujeme s psychickými problémy, prostě to tak je a stydět se a snažit se to vymazat z našeho života, nic nevyřeší. Takže má rada, jak nebýt sám mezi lidmi je odhodit masky a prasknout bublinu. Kdo s vámi bude chtít být, tak vás neopustí a ten, kdo vám nerozumí a odsuzuje, má zřejmě svých problémů dost a takového člověka po svém boku nepotřebujete. A tu energii, kterou tím získáte, věnujte na to, aby váš život byl co nejblíže vašim snům.