Zmrzlá až na kost na cestě do Huancayo

O noci pod stanem v opuštěné restauraci, o nádherných horách a nadmořských výškách a o štěstí a hodných lidech, kteří mě na mých cestách všude provází. (3-4)

Na štičí farmě jsem měla více štěstí než rozumu. Když okolo mého stanu procházel syn doňi Doris, která mi dovolila zda kempovat, tak sem se ho stihla zeptat, jestli bych přeci jenom nemohla postavit stan uvnitř nepoužívané restaurace. Byl tak hodný, že souhlasil. 

Okolo šesté jsem stihla přesunout stan, všechny věci i motorku a ještě to stěhování vyřešilo jiný komplikovaný problém. Kam dát batoh a ručník vonící po benzínu.

Ještě před návratem domů, mi z mého kanistru vypadlo takové červené kolečko a zapadlo mi do nádrže. V servisu mi řekli, že na motorku by to nemělo mít žadný vliv, tak jsem na to šťastně zapomněla. Když jsem poprvé tankovala, tak jsem samozřejmě naplnila i svůj červený kanistr, a po cestě jsem tak zjistila, že červené kolečko sloužilo k jeho utěsnění a že bez něj mi bude benzín pomalu vytékat a vsávat se do ručníku, batohu a i do některého oblečení. Vzpomněla jsem si, že jsem přemýšlela, jestli si s sebou brát voňavku, kterou jsem dostala k Vánocům. Nakonec jsem se rozhodla proti. A ještě, že jsem tak udělala, teď mám navoněné všechny věci benzínem a to, že jezdím na motorce už neutajím, i kdybych chtěla. Nicméně mít takové věci ve stanu, i navzdory někalikahodinovému větrání, bylo velmi nepříjemné. Díky přesunu jsem je tak mohla nechat venku. 

Noc byla dlouhá a náročná, protože mi byla pořád zima. Nejenže stále intenzivně pršelo, ale nadmořská výška 3500 mnm k teplu taky moc nepřidala. Měla jsem na sobě všechno nebenzínové a i některé benzínové oblečení, ale stejně jsem se pravidelně budila. Myslím, že mít ten nasáklý batoh a ručník ve stanu, tak bych asi z těch výparů usla výrazně dřív, i když bůh ví, jak bych se byla vzbudila :-)

Ráno jsem měla šanci se potkat s doňou Doris. Je to maličká paní (jako je tu koneckonců normální), která nevypadá úplně moc vesele, ale má v sobě moc příjemný klid. Byla jsem moc ráda, že se za mnou na chvíli stavila. Povídala mi, že minulý rok jim celou farmu vzaly sesuvy půdy, které jsou v této oblasti v období dešťů obvyklé, a že tedy museli všechno začít od začátku. Proto byla místnost restaurace prázdná a farma vypadala hodně opuštěně. V tuhle chvíli jsou všechny štiky tak na půl cesty a během pár měsíců by se mohly zase začít prodávat. Nejvíc mě na ní překvapilo s jakým klidem mi to povídala. Nezlobila se ani na nepřízeň osudu, ani na to, že sousední farma vůbec neutrpěla v pořádku vzkvétá dál. Spousta věcí mě tady zlobí, ale mnohem více mě jich fascinuje. 

Cesta byla pořád stejně krásná, hory všech možných barev, které šly přes normální zelenou, po červeno-fialovou, bílou až ke skálám hrajícím všemi možnými barvami. Náročná část byla jen ta, že jsem musela vystoupat až do 4800 mnm a poté zase zpátky klesat dolů. A i se vším vybavením, stejně se mi studený vítr dostal až na kosti. A navíc v naustálých zatáčkách jsem nezvládla jet příliš rychle. (I když teda já nejezdím moc rychle ani když tam nejsou zatáčky :-D) Necelých 200 kilometrů jsem dala za krásných 7 hodin. Ale zase musím přiznat, že jsem si to moc užila. 

Když jsem dorazila do Huancayo, už tu na mě čekal Jhoan. Posada pro tuhle noc. Dovedl mě až k němu domu a když jsem mu povyprávěla o své benzínové nehodě, vymyslel, že když se ručník nechá přes noc odležet v pracím prášku, tak by to mohlo pomoct. A pak mě nenechal, abych ten ručník namočila do vody sama, protože ta voda je studená a mohla bych se nachladit. A stejně tak mi řekl, že kvůli tomu, že jim nefunguje ohřívací hlavice na sprchu, tak bych se neměla sprchovat, protože z toho můžu dostat zápal plic a normálně mi neukázal, kde se sprcha nachází. Přišlo mi to od něj neuvěřitelně pěkné. Kdo by čekal, že někdo uprostřed Peru bude mít takový strach o mé zdraví. Když se ujistil, že mi nic nechybí, tak se vrátil do práce a já se dala do čtení. A během chvíle tu byl kluk, Meiser, z Jhoanova motoklubu, aby mě poznal. A během chvíle přišel druhý a třetí kluk. Rázem jsem byla obklopena třemi motorkáři, kteří se zajímali o mojí cestu a o mojí motorku, a každý z nich se taky se mnou musel nechat vyfotit. 

Ve chvíli, když jsem zmínila, že mám vlastně docela hlad, tak se se mnou všichni sebrali a vzali mě do kuřeťárny na večeři. Mají tady ve veliké oblibě podniky, které servírují jenom kuře a mají to za velikou zvláštnost a dobrotu. Dva z nich se mě zeptali, jestli jsem už někdy jedla kuře a byli zlehka zklamáni, když jsem jim řekla, že to je u nás velice běžné jídlo. Nicméně bylo dobré a nakonec mě za sebe nenechali ani zaplatit a ještě mě pak odvezli domů. 

Svět je plný neuvěřitelných andělů.

Fotky a další informace jsou k dispozici na mé facebookové stránce Overcoming borders anebo na Instagramu Anie.overcoming.borders ... snažila jsem se je přidat sem přímo do článku, ale zatím se mi to nepodařilo zvládnout.