Návrat k deníčku

O tom, jak skončil můj pobyt v Lunahuaná, a jak občas ochota může více věci zkomplikovat než vyřešit. O úžasném zámku Unanue a malých průvodcích. 7-8

Když jsem vyjížděla z Huancayo, tak Jhoan mi předal kontakt na kluka, který mi nutně při příjezdu chtěl pomoct s ubytováním. Nevím, jak odmítnout, když se o Vás někdo chce tolik postarat. Luis, kluk, kterému mohlo být tak 22, přijel do mého cílového města už v půl páté, aby se ujistil, že tam bude, až přijedu. (Což vůbec ve zdejších krajinách není běžné.) Já nakonec dojela až o hodinu a půl později. Bylo čerstvě šest hodin a já bych byla zvládla najít kemp a postavit stan. Ale nemělo tomu tak být.

Nějak se nám s Luisem nepovedlo se pořádně dohodnout a tak jsme se ve městě značnou dobu hledali. Nakonec se nám povedlo se najít, jenomže to už bylo 18:45 a to už skoro není světlo. Luis mi řekl, že mě buď ubytuje jeho kamarád anebo že ví o nějakém hotelu. Kamarád měl přijít do 5-ti minut. Když tam za 20 minut ještě nebyl, tak jsme šli na večeři. Na Luisovi už bylo hodně vidět, že začíná být nervózní. A já byla po 11 hodinách řízení unavená a trpělivosti jsem neměla nazbyt. Volal a volal. A kamarád mu to nebral. Nakonec z něj vypadlo, že asi hraje fotbal. A asi mě vůbec nikdy nečekal :-D A pak se ještě ukázalo, že Luis o žádném hotelu vlastně nevěděl, tolik spoléhal na kamaráda a na to, že mi zařídí ubytování zadarmo. A tak začal volat dalším kamarádům. Já byla tak unavená, že jsem vytáhla google, abych si něco našla sama. Chudák Luis začal volat o to intenzivněji, protože kdybych si to zařídila sama, tak by se tím jenom utvrdila jeho porážka.

Nakonec našel hotel asi za 300 czk, což bylo víc, než s čím jsem počítala, ale pořád to nejlevnější, co Luis sehnal. A jako třešnička k celému zběsilému hledání bylo to, že k tomu hotelu vedla jen uzoučká cestička, kde na jedné straně byl potok a na druhé strž dolů. Úzká cesta akorát tak na jednu pneumatiku, která ještě uprostřed měla 90 stupňovou zatáčku. Dolů mi tu motorku odvezl Luis a já šla spát s tím, že nevím, jak tu motorku druhý den ráno vysvobodím. Bylo 21:30, když jsem se konečně dostala do pokoje.

A já si na toho kluka nemůžu vůbec stěžovat. Byl hodný a opravdu se snažil. A to, že bych na tom bývala byla lépe, kdyby mě ponechal mému osudu a mohla jsem si jít postavit stan, se vlastně nepočítá. Je kouzelné, když o Vás někdo cizí projeví tolik péče a starosti. A bylo mi ho opravdu líto, když jsem ho viděla, jak je jemu líto, že mu to vlastně vůbec nevyšlo.

Následující ráno jsem si přispala až do 7:30, zabalila se a zvládla jsem projet tou strašnou cestičkou. Ono ráno ty věci vždycky vypadají líp. A není nad to začít den takovýmhle malým vítězstvím. Bát jsem se bála. Ale já už se během své cesty bála spousty věcí a ten pocit, když to pak člověk všechno překoná, je nepřekonatelný.

Po snídani a snaze jít se podívat na ruiny z doby Inků, které byly zavřené z důvodu údržby, jsem vyrazila do Caňete, kde mě Luis znovu očekával, aby mi ukázal místní zajímavosti. Spolu ještě s dalším kamarádem mě vzal na zámek Unanue z roku 1556. Při příjezdu nás zastavili malí kluci, kterým mohlo být tak 10-12 let. Byl to předposlední den jejich prázdnin, který trávili tím, že si přivydělávali průvodcováním. Trochu to vypadalo, že to byli oni sami, kdo si našli (anebo vymysleli) informace k tomuto zámku a začali provázet. Nebyl tam žádný dospělý dozor, kromě jednoho pána, který si od nás vybral 5 soles (50czk) a schoval nám helmu. Kluci byli celkem čtyři. Jeden vždy provázel, druhý hlídal motorky a při dalších návštěvnících se vystřídali. Oni sami mezi sebou si vytvořili tenhle systém, aby se nehádali a neprali se. A velice pyšně mi to pak vysvětlovali, jak to mezi nimi funguje. Přišli mi naprosto úžasní. A navíc náš malý průvodce se jevil velice schopně a sice neumím odhadnout pravdivost jeho informací, ale to nakonec asi není vůbec důležité. I kdyby si to byl vymyslel, tak mi to přišlo skvělé.

Zámek je těsně před tím, než se z něj stanou nebezpečné ruiny. Nikdo se o něj nestará, stát podle mě ani neví, že vlastně existuje. Investice na jeho opravdu by byly neúnosně vysoké, takže si ani nemyslím, že se do opravy někdy někdo pustí. Nicméně po našich krásně upravený zámcích, které vypadají jako z filmu, tenhle vypadá neuvěřitelně opravdově a má úžasnou atmosféru. Smutnou, jeho opuštěnost na Vás dýchá z každého rohu, ale je to takový nostalgický a vlastně krásný smutek. Hodně bych si přála být opravdová fotografka, abych dokázala tuto atmosféru pořádně zachytit, ale pokud by Vás zajímaly alespoň moje amatérské pokusy, tak Vás znovu odkážu na facebookovou stránku 'Overcoming borders'.

Potom mě Luis a jeho kamarádi vzali na oběd, na procházku po pláži a po molu a v 17:30 už jsem vyjížděla do města Pisco. S trochu naivní představou, že když je pátek, tak bych si docela dala víno anebo pisco (místní peruánská vínovice, která z tohoto města pochází). Bohužel jsem se přepočítala, protože většina lidí tu pracuje i v sobotu a všichni lidé, z motoklubu, který mě hostil tento večer, byli zodpovědní :-) A tak jsem se večer věnovala své knížce a šla brzy spát.