Prezident s "jiným pohledem " na svět

Minulý týden vyšel velice zajímavý článek o známém českém podnikateli moravsko-japonského původu Tomio Okamurovi a vzbudil mnoho ohlasů, jak už to bývá jeho zvykem.

Tomio se narodil v Tokiu stejně jako jeho bratr Osamu, ovšem doma se tam nikdy necítil. Pro Japonce byl skoro stejnou zvláštností jako jeho blonďatá matka. Ta nakonec život v Tokiu vzdala a odstěhovala se i se třemi syny zpátky do České republiky. Po příjezdu se psychicky zhroutila, což pro Tomia a jeho bratra Osamu bohužel znamenalo dětský domov. Touto zkušeností trpěl až do svých dvaceti let, pomočoval se a koktal. Možná je to ale důvodem, proč je nyní tak sečtělý, zdvořilý k novinářům, ale zároveň ctižádostivý a tvrdý. Po absolvování střední průmyslové školy odjel za otcem do Tokia a pracoval. Dospěl ale k názoru, že v Japonsku a nezbohatne a odjel zpátky do Československa. Živil se jako učitel japonštiny a k práci, která jej zviditelnila se dostal úplně náhodou. Zastoupil chybějícího průvodce japonských turistů v Praze. V roce 1997 založil pobočku evropské cestovní agentury  Miki Travel a vydělal svůj první milion. Později byl zvolen viceprezidentem Asociace českých cestovních kanceláří a agentur a sám si vymyslel post mluvčího. Najednou se z něj stala mediálně známá osobnost a komentoval všechno. Nutno podotknout, že občas se jeho výpovědi neshodovaly s výpověďmi předešlými, ale on z toho vždy vybrousil. Mají ho rádi novináři  i obyčejní lidé. Vždy jedná slušně, vždy pozdraví, vždy poděkuje.  Ostatně jeho heslo zní : „ Nezapomeňme použít tři slova : dobrý den, děkuji a na shledanou a bude nám všem na světě lépe.“   Romantická prohlášení jako právě tohle jsou výsadou mocných a lidmi milovaných mužů. Například prezidentů.

Tomio prezident? A proč ne? Podle nedávné ankety zpravodajského serveru iDNES by ho lidé na nejvyšším státním postu viděli, hned po Janu Fischerovi, nejraději. Nabízí se ale myšlenka, jestli by českému národu vadilo mít za prezidenta napůl Japonce a na tom není nic rasistického. Podobný problém nastal už, když kandidoval  Jan Švejnar, který měl americké občanství.  Především u starších a konzervativnějších občanů by to mohl být problém. Ale pan Okamura se opravdu snaží.  Aktivně propaguje svoji lásku k moravskému moku, slivovici a dokonce pálí svoji vlastní, okamurovici.  Našel si přítelkyni ze Zlína,kde také plánuje kandidovat do Senátu.  Jezdí na setkání s lidmi v rámci propagace svých knih a jezdí rád. Jediné, co by se mu tak dalo vytknout je fakt, že je na tato setkání jezdí bourákem za čtyři miliony korun.  Možná, že až si pořídí model z firmy Škoda, tak předběhne i Fishera. Každopádně by bylo zajímavé sledovat, co by jeho vítězství udělalo s českou veřejností a hlavně s českou politikou.