Je ve víně pravda? Pokud ano, bude v něm i bez Vinařského fondu.

Když si koupíte mobil, ledničku, nebo počítač, platíte recyklační poplatek kolektivním systémům. Když jdete do kina, 1 Kč ze vstupenky přijde filmařům. Když platíte pojišťovně havarijní pojištění, přispíváte nově přímo i hasičům. Státu platíme daně. K tomu platíme ještě skryté pseudodaně, kterým se říká jen trochu jinak, aby občana tolik netrápily. Ještě lépe se ale odvádí peníze, u kterých si ani neuvědomíme, že je platíme. To je zrovna případ poplatků za víno, o kterém fanoušci českého a moravského vína nejspíš vůbec neví.

Když pěstujete vinnou révu a vyrábíte víno, za každý prodaný litr odvedete 50 haléřů. To ale nestačí. Platí se odvody i za plochu vinic, kdy z jednoho hektaru vinice odvádí vinař 350 Kč. Poplatky za ty, co si kupují české a moravské víno, platí sice vinaři, ale vyšší náklady se jednoznačně promítnou do ceny, kterou zaplatí konečný zákazník.

Koruna ke koruně a sesbíráte něco kolem 19 miliónů Kč. Tyto odvody od vinařů putují do státem zřízeného Vinařského fondu. Pro ty, co jsou překvapeni, že něco takového existuje: ano, taková instituce jako Vinařský fond existuje už od roku 2004. Přispívají do ní povinně nejen vinaři, ale i všichni občané prostřednictvím rozpočtů krajů a státu. Stát každým rokem přidá jednorázově příspěvek ve stejné výši, jakou tvoří všechny ostatní příjmy Fondu. Jednoduchým výpočtem tedy stát přispívá částkou rozpočtu fondu děleno dvěmi. V roce 2011 Fond hospodařil s bezmála73 apůl miliony korun. Přemýšlejme ještě více. Každá koruna převedená do Vinařského fondu znamená ztrátu prostředků pro kraje a stát. Tedy znamená to třeba, že kraje opraví méně cest a stát postaví méně dálnic.

Úkolem Vinařského fondu bylo před vstupem do EU podporovat výsadbu a obnovu vinic. Dnes se peníze utrácí za reklamní kampaně zahrnující propagaci značek „Vína z Moravy, vína z Čech“, „Svatomartinské“ a „Růžové CZ“. Stojí nám to za to? Můžeme si v dobách deficitu státního rozpočtu Vinařský fond dovolit? Podle mě ne. Zvyšováním povinných poplatků z produkce vín zdražujeme každou láhev českého a moravského vína a paradoxně snižujeme konkurenceschopnost našich vinařů. O marketingu svých produktů by si měl navíc rozhodovat každý vinař sám. Pokud je spolupráce v oblasti marketingu výhodná, mohou se výrobci vína sdružit a platit si reklamní kampaň společně. Stát by však neměl rozdělovat peníze na marketing vína. Část prostředků se může po cestě ztratit, ostatní se utrácí nerozumně. K tomu přispívá i fakt, že fond nepředkládá transparentně zprávy o svém hospodaření veřejnosti a sotva se dozvíme, jak se podpory vinařům rozdělily. Peníze však na propagaci českého a moravského vína dostávají také soukromé restaurace. Díky fungování Vinařského fondu se nám daří narušovat konkurenci na trhu.

Myšlenku zrušení Vinařského fondu navrhovala i Národní ekonomická rada vlády a taktéž ji obsahovala analýza snižování byrokracie a duplicit v OSS Ministerstva financí z roku 2011. Za zrušení Vinařského fondu pléduji i já. Je mi totiž jasné, že pokud je v českém a moravském víně pravda, zůstane tam, i když Vinařský fond nebude.