Pozor! Vstupujete do dráhy plošiny...

Tenhle blog měl být původně o tom, jak nebohým matkám s kočárky nikdo nepomůže. Znáte to – stojíte bezmocně s kočárkem nad (či pod) schody a všichni se jako náhodou rozutečou.

A ti, co zbyli, jsou další urvané matky s dětmi, stařenky/stařečci o holi a puberťáci.

(Pokud se vám někdy stalo, že vám s čímkoli POMOHL puberťák, tak vám ze srdce gratuluji).

Tiše si odfrknete a drapnete kočár sama (pokud to jde).

Nebo si zavoláte plošinu (je-li tam!).

Taková jízda na plošině (díky bohu za plošiny, alespoň něco) je pak opravdu zážitek.

Nejprve je ta mrcha plošina vždycky v opačné poloze, než jste vy.

Zmáčknete tlačítko, které opravdu musíte držet CELOU DOBU. A držíte, držíte, div vám prst neupadne, než ten plechový zázrak s papírovým návodem přijede.

„Pozor, vstupujete do dráhy plošiny! Pevné schodiště vlevo/vpravo.“ uvítá vás plošina.

Tohle přivítání ale ve skutečnosti není určené vám, ale případným nevidomým, pokud by se plošině do dráhy nachomýtli, tak aby věděli, kam mají odbočit.

Nastoupíte, zmáčknete opačné tlačítko a opět DRŽÍTE (některé dráhy jsou dlouhé i 5min – zkuste si držet 5min vypínač od lustru, a uvidíte, co vám pak z prstu zbyde).

Závora za vámi zapadne (pokud byste chtěli, můžete pod ní prolítnout střemhlav dolů, není to problém) a vy se v tu ránu vznesete do prostoru rychlostí 3cm za minutu.

Je to vskutku úchvatná vyhlídková jízda. Okolní cestující vám mávají, tu a tam se i pousmívají, ukazují si na vás prstem a šupkají dupkají si to po schodech tryskem nahoru/dolů, zatímco vy si jedete a doufáte, že vám neujedou všechny navazující nízkopodlažní spoje.

Konečně vyskočíte a letíte na svůj bus/metro/tramvaj, kde vám nikdo neuvolní místo pro kočárek a ještě se nad vámi ofrňují, kolik že to s tím vehiklem a capartem v něm zabíráte místa.

Když máte štěstí, stihnete dát znamení řidiči autobusu, když ne, řidič vás sprdne, že jste ho nedali. Ale vyjde to nastejno, protože vám stejně zastaví nejméně půl metru od chodníku a hned za zadkem (už nastoupeným) vám zabouchne dveře.

Pak po celou cestu busem/metrem/tramvají vlajete nad kočárem. Že by si paní, která to může udělat, popsedla a pustila vás tak sednout? I co vás nemá! Matky jsou přece nezvykle vitální a tak sedět vlastně ani nepotřebují.

Dnes se mi ale staly dva zážitky, které tyto mé nepříjemné cestovní dojmy trochu boří.

První – tlačím se s kočárkem z busu ven, nikdo mi neuhýbá (jak jinak) a tak nás oba (tedy i s vehiklem) na poslední chvíli vytlačím vzad tlakovou vlnou a jsme venku. Hurá!

Už míříme dále po naší cestě, když si všimnu paní, která zoufale zůstala stát na zastávce.

„Já jsem vystoupila, abych vás pustila s tím kočárkem, a ten blbec řidič mi zatím přibouchl dveře před nosem a odjel!“ postěžovala si.

„Ježiši, to jste hodná, to mě mrzí...“

Vida. Ne všichni jsou tak zavinutí sami v sobě a někdo na to žel i doplatí.

Druhý zážitek – cesta domů, plošina na opačné straně. Když už jsem byla v půlce mačkání tlačítka a přivolávání toho úžasného stroje, povídá kolemjdoucí muž, vlastně mladík:

„Ukažte, já vám s tím radši pomůžu. To byste tady čekala sto let, to je hrozný, tyhlety plošiny.“

„Děkuju, to jste moc hodnej. Ale ten kočár je hrozně těžkej“ (14kg + 13kg capart) „to bych ho musela nést s vámi, a to si radši přivolám tu plošinu. Ledaže by šel někdo další okolo a vzal ten kočár s vámi.“

„Tak to já tu s vámi radši počkám.“ řekl můj dobrodinec.

Protože – jak to v těchto situacích bývá – nikdo nešel, zavolal onen mladík dolů na dva pány na metro čekající a hle – už jeden z nich cupital nahoru. Snesli pak kočár obouruč rychlostí blesku. Děkovala jsem jim a málem jsem jim ruce líbala.

Možná to pro ně byla maličkost. Ale pro mě, v tom moři překážek, bariér a stále stejných deprimujících zážitků, pro mě to znamenalo hodně.

A je mi úplně jedno, že jsem si to pak v tom metru zase odstála a navíc úplně jinde, než na místě vyhrazeném pro kočárek.