O tom, jak EU mění naše zvyky, dobře vypovídá překvapení vykazované našimi evropskými přáteli, když nás v Norsku navštíví. Ti starší, pocházejí-li z východní strany bývalé železné opony, si matně připomínají své pašerácké zážitky z dob komunismu a ti mladší či ti západní vůbec nevědí, oč jde. Přitom švédský Strömstad je evropský fenomén – celé město, které na pašeráctví přímo stojí.
Jistě, existují i další taková místa – Töckfors, Charlottenberg, něco je u Trondheimu, dále pak Andorra, Gibraltar či jeden ze švýcarských kantonů, ovšem málokde je to tak do očí bijící jako ve Strömstadu. Na úvod trošku historického exkurzu: Strömstad je městečko u dálnice E6 spojující daleký sever Norska, Oslo a Malmö, těsně za hranicí, díváme-li se z norské strany. Ještě dávno před postavením obou svinesundských mostů, starého pro auta a pěší a nového dálničního, se jezdilo úzkými křivolakými horskými silničkami z Haldenu směrem na jihozápad, aby se dojelo do Strömstadu. Čím toto městečko tak přitahuje? Odpověď je jasná – evropskými cenami a evropským výběrem zboží.
Přijde-li Evropan v Norsku do obchodu, praští ho samozřejmě přes oči ceny, které jsou na evropské poměry naprosto šílené. Jenže žije-li člověk v Norsku, přijde na to, že ceny by se i daly vydržet, ale výběr nestojí za nic. Norsko se svou ochranářskou politikou není zemí pro labužníky. Extrémně drahé maso i vzhledem k příjmům, minimální výběr sýrů a uzenin (kdo si nevybere mezi Gulostem bez chuti, Norvegií bez chuti a dobrým, leč drahým Jarlsbergem, ten může na tvrdý sýr zapomenout), problém sehnat jakékoliv jen trochu speciální zboží. Dále pak extrémní spotřební daň na alkohol a tabák způsobuje, že rozdíl v ceně těchto produktů v Norsku a v (na evropské poměry drahém) Švédsku je dvoj- až trojnásobný. To způsobuje, že kromě příznivců – jak se to v Norsku nazývá – politického středu, kdo jen trochu může, do Švédska jezdí pro cokoliv. Bezcelní kvóty zná v Norsku nazpaměť snad každý – a fakt je ten, že pokud člověk není zrovna alkoholik, náruživý kuřák nebo člověk mající problémy s obžerstvím, tak se do nich dá vejít, jede-li se do Švédska tak jednou za 3-4 týdny. Většina lidí takto nakupujících tedy zákon nepřekračuje.
Lidé, kteří bydlí od švédské hranice dál než takové dvě hodiny jízdy (tedy u nás v Østlandet jde o všechny, kteří nejsou z krajů Østfold, Vestfold a Oslo/Akershus) jsou tak v neustálém pokušení vzít si o něco víc, než kolik se smí. To je pak takové pašeráctví na hraně – je-li překročen limit jen nevýrazně, zpravidla to končí zabaveným zbožím nad limit a domluvou. Ovšem najdou se tací, co vezou, kolik se do auta vejde, a tam pak začíná pro většinu Evropanů neuvěřitelná hra na kočku a myš, kdy pašeráci zkoušejí, co jim ještě projde a celníci montují nová chytrá zařízení čtoucí registrační značky či opticky kontrolující nadměrné zatížení zadní nápravy u přijíždějících aut.
Ani to však nestačí; pamatuji si, jak jsem jel na výlet na kole do Švédska a po cestě zpět jsem viděl čtyři švédské mladíky (tři z nich – kromě řidiče – v dosti veselém rozpoložení), jak mají kufr auta vyskládaný vodkou zleva doprava odshora dolů zepředu dozadu. Tam už se opravdu nevešla ani jedna lahev navíc. Připomínám, že limit na tvrdý alkohol je jeden litr na osobu. Kluci měli asi večer opravdu co slavit – projeli a pravděpodobně si přišli na velmi dobré peníze.
Což mě přivádí k dalšímu zajímavému bodu – do Norska se z EU pašuje skoro všechno, ale kdo by co pašoval opačným směrem? Co se zboží týče, je toho po čertech málo. Snad jen velrybí maso, v EU zakázané, výtečné norské ryby, jejichž cena je tu daleko lepší, než v EU a brunost – norský hnědý sýr, který ovšem většina Evropanů nezná a když ho ochutnají, zpravidla jen zdvořile ukrývají zkřivenou grimasu na své tváři. Jenže ony celní kontroly na výjezdu z Norska občas smysl mají – všichni pašeráci si od Norů samozřejmě nechávají platit v hotovosti a ty peníze je potřeba nějak dostat ze země, aby si jich úřady nevšimly. A že mluvíme o velkých sumách!
Pašeráctví je totiž zároveň pro mnohé velmi výnosný byznys. Excelují v něm zejména dvě přistěhovalecké komunity – švédská a polská. Co chvíli noviny píšou o zadržených Švédech či Polácích vezoucích jen těžko uvěřitelné zboží – 600 kg másla v kufru obyčejného auta, podobné množství masa v termotaškách, sladkosti (ty jsou v Norsku zatíženy velmi vysokou daní) a samozřejmě obligátní alkohol a tabák. Jejich služeb využívají tři různé skupiny příjemců: početní krajané v Norsku žijící, norská mládež (nedávno se psalo o tom, kterak na maturitních oslavách – russ – se nevyskytuje prakticky žádný legální alkohol, zato pašovaného jsou kvanta) a jen velmi opatrně i etablovaní, dospělí Norové.
Strömstad je ovšem velmi zajímavý i z hlediska zcela legálního nakupování – je to místo, kde se potkává nabídka z celé Evropy a poptávka z celého jihovýchodního Norska, což vzhledem k tomu, kolik Evropanů tam žije a rádo by si přivezlo jídlo typické pro svou domovinu, vytváří fantastický spotřebitelský zážitek. Pro nezaujatého člověka je to možná poněkud divné vidět obrovské nákupní zóny, jaké se obvykle nacházejí u velkých měst, prakticky uprostřed lesů, ale takový je holt důsledek norského nečlenství v Unii.
Fakt je ten, že dnem, kdy Norsko vstoupí do EU – vstoupí-li někdy – začnou lidem ve Strömstadu velmi těžké časy. Dnes rušné městečko se katastrofálně vylidní a většina lidí přijde o práci.
A samozřejmě – pašování se stane záležitostí pouze pro kriminální gangy, které pašují to, co i jinde – drogy, cigarety z Dálného Východu a podobně. Mrazení v zádech při přejezdu hranic kvůli máslu na hlavě i v kufru auta se tak třeba jednou definitivně stane minulostí.
