Tragická cesta malého Aylana a jeho rodiny

Když jsem už v úterý viděl fotografii utonulého chlapečka v deníku Independent, kromě šoku a automatické představy, co kdyby to byl můj syn, jsem se zhrozil, jak budou vypadat reakce na tu fotografii. A ne nadarmo.

Nejhorší reakce byly, jak se dalo čekat, v Británii, Dánsku a Česku, nejspíš proto, že to jsou média těchto zemí, která si donedávna zvyšovala čtenost na „migrantech“ bez ohledu na to, jestli šlo o uprchlíky před Islámským státem, nebo o oportunistické migranty ze západní Afriky. Fotografie, na které turecký četník drží mrtvé dítě, vydá ovšem za tisíce slov. Kdo ví aspoň trochu, jak to v oblasti vypadá, tak ta slova číst nepotřebuje, ale pro ostatní je tu tento článek.

Tak především – byla to čtyřčlenná kurdská rodina z Kobani, která přežila jeho destrukci, která v syrských poměrech je tím, čím byl Stalingrad za druhé světové války. Bohužel na rozdíl od Stalingradu Kurdové Islámskému státu neustále vzdorují, bez větší naděje, že se podaří nebezpečí, které městu čelí, zcela odvrátit – zatím ho pouze vybojovali nazpět, ale nikdo neví, kdy se boj znovu rozhoří.

Rodina má příbuzné v Kanadě, kteří se zaručili za to, že dostanou-li azyl, zaplatí jim naprosto všechno a kanadská vláda nebude muset na rodinu dát ani cent. Bohužel azyl nedostali, protože není jak je legálně dostat z Turecka, kam utekli. Syřané totiž v současné době cestovní pasy nedostávají a Turecko uprchlíkům žádný doklad, který by umožňoval legální opuštění země, nevydává. Kanadští příbuzní tedy aspoň kurdské rodině platili nájem a živili je na dálku. Bohužel, pro Kurdy není Turecko o moc lepší, než Sýrie, protože jsou pravidelně pronásledováni, šikanováni a vražděni čistě jen pro svůj etnický původ. Turecko pro Kurdy není bezpečnou zemí, a kdo by je posílal do Jordánska nebo Libanonu, by se měl podívat na mapu, kde je Kobani a jak by se asi tak do toho Libanonu nebo Jordánska mohla rodina dostat. Nijak. Pouze přes pásmo okupované Islámským státem, nebo přes pásmo držené frontou an-Nusrá, tedy al-Káidou. Jedna vyhlídka lepší, než druhá. Proto to zkusili přes moře, protože kanadská ambasáda v Athénách by jim už nejspíš byla schopná pomoct.

Příběh této kurdské rodiny je opravdu mementem, protože ti, kdo se utopili, nebyli mladí, bojechtiví, ekonomičtí migranti, ale matka s dvěma malými dětmi, kde přežil jen otec a to jen šťastnou náhodou. Nešli do Německa, nestáli o EU, šli do Kanady. Nebyli by zátěží pro ničí sociální systém. A hlavně – měli hodně dobrý důvod k útěku, na rozdíl od mas afrických přistěhovalců, kteří jdou do EU za lepším.

Upřímně řečeno, malý Aylan a jeho bratr před sebou v Kobani měli jiné vyhlídky – buď je mohla zasáhnout střela od Islámského státu, nebo od tureckého dělostřelectva, které, jak je známo, si do Kurdů vždy rádo vystřelí. V případě pádu Kobani by nejspíš skončili jako otroci, nebo by skončili zavražděni nějakým obzvláště ohavným způsobem. Zajímalo by mě, kdo z chytráků, kteří se nad touto rodinou tak hrozně pohoršovali, si je schopen aspoň trošku představit, z čeho ta rodina utíkala.

„Ale vždyť to není naše chyba!“, říkají mnozí. Ne, není. Stejně jako není moje chyba, když jdu po ulici a vedle mě někdo dostane infarkt. Také mu neřeknu, že neměl jíst tolik tlustého masa a nepůjdu dál. To, čí je chyba, že ta rodina byla na útěku, je totiž naprosto irelevantní, protože viníkem je Islámský stát a všichni, kdo ho otevřeně či skrytě sponzorují a/nebo podporují (tedy celá arabská strana Perského zálivu), a v neposlední řadě Turecko. Ano, můžeme být pedanty a říkat Saúdům, aby neexportovali wahhábismus, Kataru, aby přestal sponzorovat IS, a Turkům, aby přestali šikanovat a terorizovat Kurdy. Ale bylo by to asi jako říkat žralokovi u australských břehů, že by opravdu neměl ty plavce žrát.

Důvod, proč je takovým rodinám potřeba pomoci, je ten, že to je správná věc. Důvodem je to, že takhle se člověk zachovat má, to je přesně ten rozdíl, mezi dobrem a zlem, který se v posledních letech tolik stírá a relativizuje. Ne, my jsme jim neuškodili, abychom museli napravovat, co jsme udělali špatně. Oni se objevili na našem prahu a my (západní svět) jsme se k nim obrátili zády.

„Ale na světě je tolik hrozných věcí tak jako tak! Proč tuhle rodinu považovat za zvláštní?“, namítnou jistě mnozí (a v nesčetných diskusích také namítli). Považuji za neskonale pokrytecké, když někdo odmítá cítit soustrast a soucit s někým, koho naprosto objektivně postihla nějaká tragédie, jen z toho důvodu, že cítí, nebo to aspoň tvrdí, že to cítí, že by pak musel, „aby to bylo spravedlivé“, věnovat stejnou pozornost všem. Ne. Pomoci všem se opravdu nedá, ale člověk by měl aspoň vždy zkoušet pomoct tou troškou, kterou může, když se dostane do situace, která ho s nutností pomoci konfrontuje.

Ta fotografie, na níž drží četník malého chlapečka je výmluvná i v mnoha jiných rovinách, proto také byla publikována prakticky všude. Podíváte-li se na ni, vidíte nejen mrtvého chlapečka, ale také četníka, který div nepláče. Vzhledem k tomu, co se na Egejském moři zrovna v tomhle místě poslední rok děje, silně pochybuji, že je to poprvé, co se četník stal svědkem takové tragédie, přesto je vidět, jak ho zasáhla beznaděj z celé situace. Fotografie ukazuje tragédii hned trojí – tragédii individuální rodiny, tragédii Syřanů, kteří prchají před nevýslovným zlem a tragédii četníka, který ponese vzpomínku na toho chlapečka do konce svých dnů.

Může se stát, že je někdo slepý a hluchý ke všem třem aspektům této tragédie, nejsme v Severní Koreji, aby člověk musel plakat na povel. Ale z úcty ke všem, kterých se tragédie dotkla, by takový člověk měl aspoň mlčet, když už neumí, nemůže, nebo nechce říct něco smysluplného.