TGM: První prezident, nebo občanský monarcha?

Na rozdíl od jeho nechvalně proslulého následovníka bych měl, i coby monarchista, Tomáše Garriguea Masaryka ve velké úctě i kdyby neexistoval onen vpravdě orientální zákon, tvrdící, že se zasloužil o stát. TGM se stal prezidentem za velmi pohnutých okolností a jsem přesvědčen o tom, že první Československá republika držela pouze a jen díky němu. V momentě, kdy z úřadu odešel, sen skončil. Likvidace státu už pak byla jen otázkou času.

Současná česká, a potažmo i československá Ústava z roku 1920 dává prezidentovi roli odpovídající povaze parlamentní demokracie, tedy ústavně slabou, leč vysoce reprezentativní roli. Taková pozice prezidenta byla převzata z konstituční monarchie, kde rolí monarchy je především být politicky neutrální, morální autoritou pro celý národ, se kterou se může identifikovat kdokoliv bez ohledu na své politické názory. Problém je v tom, že u volených prezidentů toto nefunguje, nikdy to nefungovalo a fungovat nemůže, protože prezident z titulu své volby společnost spíše rozděluje, než aby ji sjednocoval – a málokdy se stane, že je prezidentem více než takových 55 procent voličů (nemluvě o nevoličích). To dělá z prezidentského úřadu úřad přebytečný, neboť se dubluje s postem předsedy vlády a Senátu – prezident, podobně jako Senát, má minimálně podle české Ústavy funkci vracet návrhy do Polsanecké sněmovny. Dovolím si tvrdit, že jak TGM, tak Václav Havel, byli, a to oba dva, výjimečnými prezidenty a mohli se dostat na svůj post proto, že nebyli standardně zvoleni, ale vyneseni okolnostmi doby. Oba zároveň svým způsobem kopírovali funkci konstitučního monarchy – snažili se být především svědomím vlastního národa a chápali svou funkci jako osvětovou: učit občany morálce a demokratickým hodnotám.

Dějiny české republikánské demokracie jsou poměrně krátké, ovšem jen těžko si nevšimnout, že kdykoliv měli hlavní slovo v tom, kdo bude prezidentem, občané, a to ať už přímou volbou, nebo volbou skrze zástupce v Parlamentu, dopadlo to tragédií. Edvard Beneš, Václav Klaus a Miloš Zeman jsou, byť každý trochu jinak, ztělesněním těch nejhorších lidských pudů, jaké ta či ona část společnosti je schopna ze sebe vydat. Nedělám si iluze, že příští prezident, bude-li nějaký, bude podobně špatný, ne-li horší, než ten současný (byť si to lze jen těžko představit).

Pokud jde o symbolickou rovinu, TGM se příliš nevzdálil královské roli; byl velmi noblesní osobou, jezdil na koni, stal se symbolem státu a morálním vzorem, opíral se o osobní autoritu mnohem více, než o autoritu prezidentského úřadu a skrze tuto autoritu prosazoval svou moc. Výkon jeho moci byl dost podobný stylu vládnutí odstoupivší královny nizozemské, Jejího královského veličenstva Beatrix, která, podobně jako TGM a v rozporu se svou pozicí coby čistě reprezentativní, využila několikrát své osobní autority k prosazení své vůle proti Parlamentu. Přijmout takovou roli nebyl pro prezidenta Masaryka to až takový problém, neboť jak (ne)známo, většina občanů republiku nechtěla a akceptovala ji ne proto, že by byli přesvědčenými republikány, kteří rozuměli roli voleného prezidenta, ale proto, že jim po vítězství Dohody v první světové válce moc jiného nezbylo. Tito lidé se pak obraceli na prezidenta Masaryka jako svým způsobem na pokračovatele císařské a královské linie a vznik Československa chápali spíše jako osamostatnění se od Vídně, než coby zásadní změnu ústavního systému. Stručně řečeno: viděl-li prezident Masaryk, že národ jej vidí jako monarchu-tatíčka, nebyl až takový problém se takové roli přizpůsobit.

Jsem přesvědčen o tom, že každý politický národ potřebuje ke svému slušnému fungování nadčasovou hodnotu, k níž by se mohl upínat, jako k věci neměnné. Tradici, monarchu, velmi těžko měnitelnou ústavu (dobrý příklad: Dánsko), ideálně pak vše dohromady. Něco, co by dávalo státu vyšší legitimitu, než jen prosté volby. Je mi jasné, že mluvit o tomhle v zemi, kde se na nemateriální hodnoty příliš nedbá, je obtížné, ale bez toho to opravdu nejde. Člověk není robot, lidská duše potřebuje rituály, potřebuje mít se o co opřít. Současná Česká republika mu něco takového zajistit nemůže – v čele státu je narcistický opilec, Ústava je amatérská práce, ústavní tradice jsou zesměšňovány, a to nejen Milošem Zemanem (vzpomeňme si na páně Klausovo pošklebování se duchu zákona) a Ústava se dá měnit jako trhací kalendář (třípětinová ústavní většina opravdu není dost). Stát nemá žádný mravní imperativ, nemá žádný cíl, k němuž by chtěl směřovat; čemu by bylo veškeré politické hašteření podřízeno. Tím ten stát ztrácí svůj smysl – stane-li se pouze technokratickým nástrojem na přerozdělování daní tak či onak, je degradován do pozice, v níž nemůže dát svým občanům žádnou vyšší hodnotu. Řečeno na rovinu – zanikla-li by Česká republika a její území by se stalo součástí jiného státu, tak byl-li by ten jiný stát také liberální parlamentní demokracií, a garantoval-li by jazykovou autonomii, nezměnilo by se pro občany vůbec nic.

Jak říkal prezident Masaryk – naše současná krize je krizí mravní. Chceme-li zlepšit poměry v zemi, nemůžeme jinak, než dát státu nějaký vyšší smysl. Bohužel, je to v přímém rozporu s volebními preferencemi, které poukazují na to, že voliči chtějí dát moc subjektům, které nejenže žádný vyšší smysl nechtějí, ale které se systematicky starají o likvidaci jakýchkoliv jeho pozůstatků, které v zemi navzdory pohnuté historii ještě zbyly.