Mezi Čechy není život v zahraničí tak populární, jako například mezi Poláky a tak dochází k mnoha nedorozuměním ve věci, jak věci fungují. Pojďme si to vysvětlit.
Začněme standardním scénářem – občan země A chce jít bydlet do země B. Země A a B nejsou součástí žádné společné unie ani nejsou jinak integrovány. V takovém případě platí zpravidla to, že bez ohledu na to, zda existuje pro turistické účely vízová povinnost či nikoliv, uchazeč musí mít vízum, povolení k pobytu a pracovní povolení. Každá země si určuje podmínky pro vydávání těchto tří dokumentů, zpravidla musí člověk mít vyřízené tyto dokumenty předtím, než dostane práci – budoucí zaměstnavatel se zaručí u úřadů země B, že občan země A bude zaměstnán a bude tak mít právo na to, aby dostal výše uvedené dokumenty. Před podpisem řádné pracovní smlouvy tyto dokumenty musejí být v platnosti.
Další možnost je, že uchazeč jede do země B studovat, podnikat či na důchod. Jede-li tam na důchod nebo studovat, nepotřebuje pracovní povolení, ale musí dokázat, že má dost peněz na život v dané zemi. Jede-li tam podnikat, předpisy jsou v různých zemích velmi různé.
Pokud už dotyčný v dané zemi bydlí, tak potřebuje obnovovat pravidelně všechny tyto tři dokumenty. Interval si každá země stanovuje různě, ale společné je, že aby byla platnost těchto dokumentů prodloužena, musejí stále platit podmínky, pro něž byly uděleny – čili že dotyčný pracuje/studuje/podniká či má jiné samostatné zdroje, z nichž může žít (je-li v dané zemi třeba na důchod). Po nějaké době (ta se různí) může občan země A v zemi B dostat trvalý pobyt. To znamená, že si zachová původní občanství, ale jinak nebude potřebovat ani vízum, ani povolení k pobytu ani pracovní povolení až do smrti, bude-li v té zemi chtít žít. Trvalým pobytem v jedné zemi často (ne vždy) zaniká trvalý pobyt v původní zemi. Například Čech s trvalým pobytem jinde vrací český občanský průkaz a prokazuje se českým úřadům jen českým cestovním pasem.
Člověk ze země A si může v zemi B požádat o občanství, čímž se stane plnohodnotným občanem státu B. Pravidla pro to jsou velmi různá a každý stát si je stanoví podle svého. Jednou z podmínek může být, že uchazeč musí pozbýt původního občanství momentem nabytí nového. V takovém případě musí od nové země dostat uchazeč příslib, že pozbyde-li starého, nabyde nového. Ten příslib poté dá velvyslanectví původní země, která dotyčného zbaví občanství a s potvrzením tohoto aktu uchazeč jde k úřadům nové země a nabyde občanství nového. Jsou země, které k dvojímu občanství přímo vybízejí (Nizozemí, Polsko), jsou takové, které ho omezují (Norsko, USA).
Situace se mění například v rámci EU/EEA. Volný pohyb osob totiž neznamená, že se neukazuje legitimace na vnitřních hranicích, ale to, že výše uvedený proces je o hodně jednodušší. Člověk nepotřebuje ani jeden ze zmíněných dokumentů, pouze má povinnost se zaregistrovat v zemi, kde bydlí. Na registraci má zákonné právo, nemůže být odmítnuta s výjimkou podezření na bezpečnostní ohrožení státu (například terorismus). Země má pouze právo vyžadovat od uchazeče, aby doložil, že má dostatečný zdroj příjmů a nebude zátěží pro sociální systém (práce, stipendium, důchod, podnikání, vlastní úspory apod.). Takový člověk dostane registraci na pět let a po pěti letech právo na trvalý pobyt. To je pro občany EU jedna z hlavních výhod EU.
Narodí-li se dítě v zahraničí, jeho občanství záleží na tom, zda daná země uznává ius sanguinis, ius soli nebo kombinaci obojího. Ius sanguinis znamená „právo krve“, což v praxi znamená, že bez ohledu na místo narození dítěte toto dědí občanství po rodiči/rodičích. Ius soli znamená, že dítě může dostat v dané zemi občanství narozením (nejznámější případ je USA). Vzhledem k tomu, že prakticky každý stát světa dává možnost vlastním občanům žijícím v zahraničí dát dětem své občanství, žije-li rodič dítěte v zemi s ius soli, má dítě možnost dostat místní občanství i to po rodičích. Žije-li v zemi s ius sanguinis, dostane občanství jen po rodičích. V Evropě jsou jen dva státy, které uznávají ius soli – a to jen částečně – a sice Velká Británie a Francie. V obou zemích je možné dostat občanství narozením, pokud mají rodiče v dané zemi trvalý pobyt. Čisté ius soli jako v USA je dnes již velkou výjimkou.
Se životem v zahraničí jsou spojeny i další otázky jako například legalizace/překládání dokumentů, vydávání rodných listů, uznávání dokumentů či kvalifikace, ale o tom se čtenáři dozvědí v některém z příštích článků.
