Norsko spustilo ve věznici v Haldenu přesně před deseti lety experiment. Ty nejtěžší zločince zavírá do vězení, které je záměrně tak humánní, jak je to jen možné.
Psychologická teorie říká, že tak vynikne podstata pobytu ve vězení: a sice uvědomění, že to nejdůležitější, tedy svobodu, vězeň nemá.
Haldenská věznice vypadá jako luxusní hotel. Vězni jsou tam v něčem, co spíš připomíná studentský kampus; mají všechno kromě připojení k internetu, i v kuchyních mají třeba ostré nože. Vězeňská ostraha s nimi jedná jako s „klienty“ a celá „vězeňská zkušenost“ je záměrně udělaná tak, aby si vězni z poměrů ve vězení nemohli stěžovat na nic. Tedy kromě faktu, že nemají svobodu.
Haldenský experiment byl od začátku zamýšlen pro odsouzené na delší dobu, protože nějakou dobu trvá než to, v jaké situaci jsou, vězňům, často materialisticky zaměřeným, dojde. Zprvu totiž mívají pocit, že vyhráli v loterii: spáchali těžký zločin a zachází se s nimi jako v bavlnce. Ale zdání klame. Jak jde čas, postupně jim dochází, jak vlastně strašně touží po svobodě, a každý den, každý pohled na to, jak je každý milý a profesionální, jim připomíná, že nejsou svobodní.
Výsledek? Na rozdíl od – například – amerických vězňů, kteří musejí ve vězení „bojovat o přežití“, ztrácejí smysl života (ti američtí ho často mají v tom boji). Stanou se apatickými, přestane je zajímat to pozlátko, za nímž se hnali, a které je také často dostalo do vězení. Stanou se z nich v podstatě vegetativní případy. Někdo by mohl říct, že tento způsob věznění je velmi rafinované mučení, protože člověka zbaví toho, co z něj dělá něco víc, než zvířátko, co dostává najíst a napít.
Naše vláda se rozhodla s námi zahrát tentýž experiment. Zákaz opouštění republiky v kombinaci s dost příšernou rétorikou našich čelních ústavních činitelů – kdy prezident říká, že je pro takový stav aspoň na rok a premiér říká, že „kam by lidi chodili, když u nás je bezpečno“ totiž hodlá z celé naší republiky udělat jedno velké haldenské vězení. „Pohodlné“, s „jugoškou“, se životem, kdy je o člověka „postaráno“, ale v kleci. Za nesčetnými zátarasy, které jsou už dnes na každé, i malé lesní cestě vedoucí přes hranici.
Prezident mluví o tom, že „je čas poznávat krásy naší země“. Potíž je v tom, že když nás sem zavře násilím, a udělá z nás vězně, jakákoliv objektivní krása naší země, jíž tu zcela jistě máme hodně, se promění v každodenní cynickou připomínku toho, že jsme tady proto, že nesmíme jinam. Že jsme ve vězení.
To, že jsme ve vězení, je některým z nás patrné od začátku; jiní, méně všímaví, jsou na tom jako ti vrazi, co je v Haldenu zavřeli a co si myslí, jak na to vyzráli, když „je o ně tak dobře postaráno“. Ale dřív, nebo později, nám to dojde všem. Potíž je v tom, že, stejně jako haldenští vězni, můžeme být v situaci, kdy nemůžeme ani vyměnit bachaře, ani přeskočit plot.
