Od zahájení právě probíhající operace proti hnutím Hamás a Islámský Džihád média ukazují mrtvé, těžce zraněné Palestince, a to včetně dětí. Je mi, obzvlášť jako rodiči, líto každého raněného či usmrceného dítěte nebo jiného civilisty, ale není to Jeruzalém, kdo je jejich smrtí či zraněním vinen.
Je bohužel velmi populární, a to obzvlášť zde v Norsku, poukazovat na „nepřiměřenost“ izraelských útoků tím, že se srovnává počet obětí v Izraeli a v Gaze. Samozřejmě předseda sociální demokracie Jonas Gahr Støre, jakož i zdejší propalestinská média nezmiňují, proč tomu tak je. Izrael má protiraketový systém Iron Dome, který většinu palestinských raket sestřelí. Každé sestřelení stojí Izrael zhruba dvacet tisíc dolarů. Dále má Izrael propracovaný systém civilní obrany a snaží se dělat vše, co jen může, aby zachránil každý izraelský život před náletem. Podotýkám, že izraelský znamená nejen židovský, ale i arabský; zhruba pětina občanů Izraele jsou arabští muslimové s izraelským občanstvím, kteří „kupodivu“ žijí v míru a s plnými občanskými právy. Oproti tomu Gaza nemá vůbec žádný systém civilní obrany, naopak, hnutí Hamás dokonce i veřejně přiznalo, že dělá z civilistů živé štíty – nedovoluje jim opouštět budovy, ze kterých odpaluje rakety na Izrael, nutí je být v místech, kam mají dopadnout izraelské bomby. Proč? Protože Hamás válčí proti Izraeli kromě raket ještě jedním – fotografiemi mrtvých palestinských dětí.
Současná situace má ovšem několik velmi dobrých analogií z doby druhé světové války. Sověti měli tendenci omlouvat násilnou okupaci satelitních států po roce 1945 tím, že „osvobození“ (čtěte: dobytí) daných území bylo vykoupeno obrovským množstvím obětí. Bohužel už jaksi se zapomnělo podotknout, že většina těch obětí by nikdy nezemřela, kdyby nešlo o naprosto barbarskou armádu, která posílá své vojáky na jistou smrt i s velmi nejistým výsledkem, která střílí vlastní vojáky za ústup, byť by byl v daný moment sebetaktičtější, či která obětuje statisíce vojáků jen proto, že počet obětí potom lépe vypadá při vyjednáváních se spojenci. Počet mrtvých spojenců na západní a na východní frontě v poměru k počtu bojujících vojáků nebyl rozdílný proto, že by boje tam či onde byly těžší, ale spíše to bylo dáno tím, že americké, britské či francouzské vojsko považovalo smrt svých vojáků za tragédii, zatímco Stalin považoval smrt svých vojáků za nezáživnou statistiku, kterou se navíc jde ohánět v poválečných vyjednáváních.
Další zajímavý příměr se týká mrtvých civilistů v nacistickém Německu. Můžeme se samozřejmě ptát: čím si děti po náletech na Drážďany, Norimberk či Lübeck zasloužily svou smrt či těžké zranění? Proč spojenečtí piloti vybombardovali Drážďany, když tam nebyl naprosto žádný vojenský cíl a došlo k tragické smrti desetitisíců civilistů? Když se takto dodnes někdo ptá, bývá označován div ne za revizionistu druhé světové války a neonacistu. Ale proč? Byly děti, kterým bylo pár let v roce 1944 nějak vinny tím, že byl v jejich zemi u moci Adolf Hitler vedoucí totální válku a vraždící masově Židy, Poláky, Romy a další v koncentračních a vyhlazovacích táborech? Byly ty děti vinny tím, že v jejich vlastní zemi panoval teror vůči vlastním obyvatelům? Těžko, že? Tak, jak mi je líto dětí v Gaze, mi je i líto dětí nepřeživších nálet na Drážďany, ale obojí je něčeho důsledkem. V případě německém šlo o důsledek zvěrstev nacistických, v případě Gazy jde o zvěrstva islamistická. Nejde pouze o nenávist vůči Izraeli a (mnohokrát deklarovanou) touhu vyvraždit všechny Židy, ale nezapomínejme na to, co je Gaza za místo – homosexuálové bývají vražděni a jejich těla vláčena členy Hamásu za motocykly po ulicích města. Totéž se děje všem, které Hamás označí za zrádce. Jak by se asi žilo pod vládou Hamásu Židům či křesťanům? Lépe, nebo hůř, než mnoha izraelským muslimům? Hamás chtěl totální válku s Izraelem a dostal ji. Na jeho rukou tedy spočívá krev dětí z Gazy.
Je zároveň velmi důležité upozornit na následující: Izrael od začátku leteckých útoků podnikl více než 2000 zásahů na území Gazy s výsledkem něco přes 200 mrtvých civilistů. Ano, ti lidé byli nevinní. Problém je ovšem v tom, že IDF neútočí primárně na civilisty s cílem vraždit civilisty (tak, jak to činí Hamás, když střílí své rakety na Izrael), ale na Hamás a jeho základny, které ovšem Hamás buduje v oblastech hustě osídlených civilisty, které používá jako živý štít. To, že z dvou tisíc zásahů za těchto podmínek, kdy civilisty Hamás vyloženě nastrkává Izraelcům pod rakety, zemřelo civilistů pouze 200, spíše svědčí o tom, že se IDF snaží minimalizovat civilní ztráty, než že by se snažily palestinské civilisty zabíjet. IDF, a samozřejmě i premiér Netanjahu vědí, že každý mrtvý civilista bude důkladně fotografován a otištěn ve všech světových médiích, což Izraeli a jeho reputaci samozřejmě uškodí. Jen blázen by se domníval, že za těchto okolností by Izrael toužil po mrtvých palestinských civilistech. V tomto světle srovnejme současnou operaci v Gaze a bombardování Drážďan, kde šlo vyloženě o odvetu za civilní oběti ve spojeneckých zemích – zatímco v Drážďanech letadla cílila na civilisty a přesto je dodnes kontroverzní na spojeneckou vinu poukazovat, v Gaze jsou civilisté nechtěnou obětí útoků proti teroristické organizaci vládnoucí Gaze totalitní mocí. Přesto média, v Norsku i jinde, pouze kritizují Izrael, kudy chodí. Není to zvláštní?
Na konec taková drobná poznámka – kdy jsme naposledy četli o unešených a zavražděných mladých Izraelcích? Jak moc se média věnovala právě jim? Že je těžké si vzpomenout? No právě.
