O lidech, co nechtějí vidět pod povrch

Zatímco svět chválil Čínu za uvolnění politiky jednoho dítěte, realisté upozorňovali na to, že o principiální změnu nejde, a že Čína si zaslouží mezinárodní kritiku. Opět se ukazuje, jak co oči nevidí, to srdce nebolí.

Zatímco mnohým občanům západních zemí tuhne krev v žilách ze zvěrstev, které páchá Islámský stát, zapomínáme jako společnost až příliš snadno na to, čím je tato teroristická organizace unikátní: že své zločiny prezentuje veřejně. To, že se svým barbarstvím IS chlubí, totiž nijak neumenšuje utrpení mnoha lidí v zemích, které srovnatelné, nebo i horší násilí vůči nevinným a bezbranným lidem, tutlají.

Začněme třeba Čínou. Je neuvěřitelné, kolik lidí i v Česku trvá na tom, že kritika Číny je zbytečná, ba dokonce kontraproduktivní, protože škodí našemu exportu. V souvislosti s uvolněnou politikou jednoho dítěte (respektive její změnou na politiku dvou dětí) se například začalo v poslední době trochu víc mluvit o tom, jak tato omezení Čína vymáhá. Tak třeba pro ilustraci – a toto je velmi běžná situace: přijdou-li úřady, například kvůli udání, na to, že je žena těhotná s druhým dítětem a nezaplatila přitom poměrně velké „výkupné“ (poplatek za výjimku), je na ní násilně proveden potrat, a to i ve vysokém stupni těhotenství – klidně i v sedmém až devátém měsíci. Říkáte si, potrat, to nezní tak špatně. Ale víte, jak to dělají? Několik lidí ženu násilně podrží a píchnou jí do břicha substanci, která vyvolá porod, dítě se narodí živé a poté hodiny v bolestech a dusící se umírá matce v náruči. Těm, kterým jsem tímto zkazil oběd a spaní se neomlouvám, protože je nutné, abychom viděli, co konkrétně se skrývá za něčím tak odosobněným a byrokraticky vzdáleným, jako je pojem „politika jednoho dítěte“ či „ochrana proti přelidnění“.

A teď si vezměte, že v Číně se dějí ještě daleko horší věci, než je tohle. Mučení a vraždy nepohodlných a rozsáhlá korupce, která způsobuje, že bohatí Číňané mohou dělat prakticky cokoliv, zatímco chudým se může naprosto cokoliv stát. IS svět pobuřuje mimo jiné tím, že provozuje otroctví. Asi by bylo zapotřebí připomenout obchod s otroky / emigranty z KLDR, a to zejména ženami a dětmi, v severovýchodních provinciích Číny, který existuje, týká se velmi pravděpodobně více lidí, než kolik si zatím zotročil Islámský stát a co? Nic. Přijede-li plno lidí i od nás do Číny, vidí moderní města, Čínskou zeď a rychlovlaky. Kdo by si dovolil kritizovat hospodářský zázrak, že? Samozřejmě s ohledem na to, v jakých turbulencích se ten „zázrak“ teď nachází.

Ale přestaňme o Číně. Zažilo se v naší společnosti, že se o porušování lidských práv hovoří zejména v případě států, které tím jsou notoricky známé. Že političtí vězni jsou, a že mají velmi špatný osud, v Rusku, KLDR, Saúdské Arábii, Íránu nebo na Kubě, prakticky všichni vědí a nikoho další šokující zpráva odtamtud moc nepřekvapí. Bohužel, pokud jde o hrozné zacházení s lidmi, seznam států, které se tak či onak systematicky dopouštějí na svých – a občas i jiných – lidech bezpráví, je mnohem delší. Naše kolektivní pokrytectví ovšem spočívá zejména v následujícím:

• Jsme hluší a slepí, týká-li se to země, kam jezdíme na dovolenou a kde nás většinou zajímá jen to, jak to tam vypadá z pohledu turisty (nejen Egypt, Turecko a Čína, ale i Norsko, Singapur, Thajsko nebo USA)
• Násilí se děje těm, kteří nás buď nezajímají, nebo které stejně nemáme moc rádi (konzervativní muslimové v Egyptě, liberálové v Turecku, „neposlušní“, Tibeťané, Ujguři a plno dalších v Číně, sociálně slabí nebo černoši v USA, kritici monarchie v Thajsku, Palestinci a podobně)
• Považujeme danou zemi z důvodu nespojeného s diskutovaným problémem něčím za vzorovou a tak odmítáme informace, které by mohly vrhnout špatné světlo na stát, od nějž chceme čerpat inspiraci (tady je to zejména výrazné v případě Norska, Izraele, Velké Británie nebo USA)

Kámen úrazu je v tom, že vytěsňování zpráv o porušování lidských práv, které se nám nehodí, způsobuje několik poměrně zásadních problémů. Předně – porušování lidských práv se nezmění a neskončí, lidé budou trpět dál. Za další – to, že trvá, způsobí do budoucna ještě větší problémy, než jaké jsou dnes. Příklad: jasně trvám na právu Izraele na existenci, jakož i na tom, že je přirozené, že židovská většina dává Izraeli židovský charakter a že na to má právo, stejně jako na tom, že s palestinskými teroristy není správné zacházet v rukavičkách. Jenže co Izrael, kromě tohohle všeho, dělá, je i to, že se ke spoustě Palestinců, kteří teroristy nejsou, chová, jako kdyby jimi byli, čímž z nich ty teroristy postupem času vytvoří. Je naprosto falešné se tvářit, že kritizuje-li člověk v jedné věci například Izrael (nebo Norsko, USA, či jakoukoliv jinou zemi), že ji nemá rád a kritizuje ji za tím, čím je, nikoliv za to, co konkrétního dělá.

Co se USA týče, tam je toho ke kritice z poslední doby plno – militarizace policie, bezprávné zabavování majetku (civil forfeiture), vynucování přehnané rodičovské péče, o hysterických opatřeních přijatých po 11. září, které způsobily větší omezení svobody běžného Američana, než jak by to kdykoliv al-Káida dokázala sama a plno dalších věcí ani nemluvě – a přesto to, že tohle všechno někdo kritizuje, neznamená, že je antiamerikanista, ani že je milovník Ruska, ani že kritizuje Ameriku za to, že je Amerikou. Bohužel, lidé, co nevidí pod povrch, a to ani, když na daném místě bydlí, vidí svůj úspěšný a příjemný soukromý život a fakt, že jsou spokojeni s tím, jak interagují se svým okolím – a to jim stačí. Že se v dané zemi děje něco hodně špatného, je nezajímá, protože se to neděje jim.

Ano, Islámský stát je velmi extrémní subjekt pro srovnání, ale je to jediný státu podobný útvar, který se nestydí za to, že páchá zločiny, nesnaží se je ukrývat a naopak se jimi chlubí. Ani Hitler, Stalin, Mao nebo Pol Pot se vyhlazováním obyvatel zrovna nechlubili, doma ani v zahraničí – a proto jim jejich zločiny v očích světové veřejnosti dlouho procházely, a podobné je to s mnohem méně závažnými přečiny proti lidským právům v mnoha dnešních státech. Vezmeme-li v potaz myšlenku, že každé zlo a každá tragédie znamená, že to je, když už nic jiného, příležitost k poučení se do budoucna, existence a chování IS nám právě svým extrémním projevem umožňuje nastavit zrcadlo našemu vnímání světa, naší přirozené tendenci ignorovat zlo, které nemáme na očích.

Hodně lidí ze Západu bydlí v komunistické Číně a líbí se jim tam, navzdory tomu, co tamní režim dělá. Buď o tom nepřemýšlejí a zajímá je jen jejich práce (pak to ale jsou, jak se „hezky česky“ říká, fachidioti), nebo to vytěsňují z hlavy a snaží se poukazovat na to, že oni jsou přeci spokojení, že jim se nic neděje, a že proto je život v Číně dobrý – nebo o tom vědí, odsuzují to, ale žijí s tím, že svou nečinností proti zlu jej drží při životě. Někdo s tím žít umí, někdo ne. Podobného ražení jsou i někteří čeští krajané v Norsku – líbí se jim, že se o ně stát stará, že mají práci, slušný plat, sociální jistoty a nikdo jim neublížil. Nedívají se pod povrch, nechtějí si připouštět, že země, do které přišli, má také své vady. Jim, ani nikomu v jejich okolí se přeci nic neděje, tak nač se plašit. A že se někomu děje příkoří? No tak si to určitě něčím zasloužil, nic se neděje jen tak. Podobně jako ti opovážlivci, co „nevědí, jak používat antikoncepci“ v Říši středu, ti si přeci také zasloužili zacházení, jakého se jim dostalo, vždyť omezování populačního růstu je přeci tak rozumné. A že to znamená pro některé lidi osobní tragédii? Nu což. Nevinný se přeci nemá čeho bát.