Nedemokratické prvky v EU? Ovšem, ale my je přeci potřebujeme!

Je zajímavé, že debata na téma členství v EU se v poslední době v ČR redukuje akorát na peníze. Přitom je jeden aspekt, který se nedá snadno měřit, ale který je zato extrémně důležitý – legitimita existence ČR a její vnímání běžnými voliči v západní Evropě.

Ať se nám to líbí, nebo ne, Československo vzniklo nelegitimně. Vzniklo unilaterálním pučem, který posvětila Amerika víceméně proti vůli evropských států, a s nímž Francie a Británie souhlasily jen proto, že se jim hodilo oslabit do budoucna Německo. Francie a Británie nebyly spojeneckými zeměmi ČSR proto, že by je nějak výrazně Československo zajímalo, ale proto, že je především zajímalo Německo. Proto, když měli v Mnichově formulovat svoji politiku, zajímalo je především právě Německo. To, že zvolili krajně nešťastně je věc jiná, ovšem je důležité znovu připomenout klíčový argument, který ovlivňoval myšlení tehdejších voličů: „Proč bychom měli jít do války kvůli zemi, o níž nic nevíme?“

Bezpečnost a svoboda zemí, jako je Česká republika, stojí a padá se zájmem západních mocností na tom, aby bezpečnost a svoboda v této části světa byly. Než budeme pokračovat dále, rád bych připomněl následující události:

-          Masakr ve Srebrenici – nizozemští vojáci jen přihlíželi

-          Genocida v Rwandě – absolutní nezájem zbytku světa

-          Tresty smrti a doživotí pro homosexuály v dnešní Africe – všimli jste si, jak různí ochránci práv (sic!) k tomu v podstatě mlčí, respektive nezajímá je to tak, jako třeba politicky nekorektní články v západních zemích?

-          Masové vyvražďování polských, ukrajinských a ruských civilistů Němci za druhé světové války – a srovnejte to s tím, jak se mluvilo o Lidicích či Oradouru-sur-Glane

-          A nakonec samotný holocaust, jehož předzvěsti v podstatě nikoho nezajímaly; stačí jen připomenout židovské uprchlíky ze Třetí říše, kteří nedostávali azyl v jiných zemích

Co mají tyto události společné? Ukazují na dvojí metr, jaký občané západních zemí mají, pokud jde o bezpodmínečnou obranu svobody a lidských práv. Stručně řečeno – nachází-li se tragédie mimo okruh „civilizovaných zemí“, může být sebehorší, ale rozhodně to nikoho moc nešokuje nebo nemotivuje k akci. Až příliš mnoho lidí příliš často jedná podle toho, že „v těchto divných zemích to patří k místnímu koloritu“.

Ironií osudu jsme my bytostnou součástí takového společenství a sami tak často o světových událostech přemýšlíme. Zbije-li policie demonstranta na Slovensku, rozhořčuje nás to, protože od Slovenska očekáváme jinou úroveň, než od Ukrajiny, kde, zbije-li milice demonstranta, moc to s námi nehne, protože „to tam je přeci normální“. Tento myšlenkový proces, jakkoliv je cynický, je dost přirozený a je naivní se domnívat, že se změní. Problém, který máme, je ten, že pro občany zemí (schválně neříkám země, protože vlády mají na nás často výrazně lepší názor, než občané, které reprezentují), které garantují naši bezpečnost, jsme pořád tak trochu to necivilizované zahraničí, na jehož bezpečnost a svobodu se kladou jiná měřítka, nežli například na bezpečnost a svobodu Dánska, Španělska nebo Rakouska.

Za dobu, co čtu pravidelně skandinávský, nizozemský či britský tisk jsem si nemohl nevšimnout jednoho – dodnes, píše-li se o Evropě takřka v jakémkoliv kontextu, prezentuje se to jako původních 15 členských zemí. Analyzují-li noviny třeba kupní sílu obyvatel, míru zadluženosti, či počet domácích mazlíčků na 1000 obyvatel v Evropě, prakticky vždy chybí srovnání s novými členskými zeměmi – navzdory tomu, že v EU jsme už deset let. Naopak je velmi běžné psát stále o „východní Evropě“ coby o zdroji organizovaného zločinu, chaosu a problémů všeho druhu, bez ohledu na to, jak to ve skutečnosti vypadá. Jaká je naše bezpečnostní situace a ochota západních občanů (opět zdůrazňuji občanů, ne politiků, ti jsou nám zpravidla nakloněni více) nás bránit v případě jakýchkoliv problémů lze tak velmi snadno zjistit. Chcete-li realisticky vědět, co očekávat, otevřete si libovolné vydání The Sun, Daily Express nebo, co je nejhorší, Daily Mail přezdívaný mnohými vcelku trefně Daily Heil. Není to pěkné počtení a naprosto žádná dohoda o spojenectví, členství v NATO, ba ani současné členství v EU na tom nic nemění – pokud by se něco stalo, budou to čtenáři těchto deníků, kdo bude proti.

V čem tedy spočívá nutnost našeho členství v EU? Na rozdíl od NATO, Rady Evropy, OSN nebo dalších organizací má v sobě EU něco, co je jiné – nadnárodní prvek, který je reprezentován Komisí, Evropským parlamentem a Evropským soudním dvorem. Co víc, je to právě ona často kritizovaná nadřazenost EU suverénním politikům členských zemí, co drží země jako ČR jakž takž v bezpečí – je to totiž jediná pojistka, kterou máme, proti velké části západoevropské populace vychované za studené války. V bezpečí totiž budeme až tehdy, když si za prvé nastupující generace zvykne, že ČR, Polsko, Slovensko a další země z tohoto kouta světa jsou plnohodnotnou částí Evropy – a to je na dobré cestě, jen je to ještě krátko a tato generace je v politice příliš slabá. Za druhé je nutné, aby vyklidila prostor generace, která dospívala ještě během studené války.

Propaganda totiž nefungovala jen na Východě, ale i na Západě – a na rozdíl od dost hloupé východní propagandy, na níž nebyl problém poznat, že jde o lži, byla ta západní založená do značné míry na pravdě; a tudíž její posluchači neměli až takovou potřebu se pídit po detailech. Západní propaganda o východním bloku byla pravdivá, pokud šlo o to, jak komunistické režimy špatně fungují, jak potlačují lidská práva, jak drží své občany násilím ve svém bloku a podobně, ovšem implikovala rovněž, že obyvatelé komunistického světa jsou v podstatě od Aše po Vladivostok stejní, že ten systém špatně funguje (také) proto, že běžní lidé ve východním bloku jsou líní, nekvalifikovaní, nevychovaní a podobně. Bohužel, i když takových zdaleka nebyla většina, tak to byl poměrně věrný obraz stranických kádrů, takže nebyl až takový problém zevšeobecnit jejich charakteristiku na zbytek společnosti. Škoda je, že lidi, kteří vyrostli v tomto přesvědčení, už nic nezmění. Zažil jsem už mnohokrát marnost a zbytečnost dokazování toho, jak málo se lišíme, a jak rozdíl Weiden – Plzeň je menší, než Weiden – Lisabon. Mladí Evropané mého věku jsou jednak daleko otevřenější novým informacím, a jednak jsou už zvyklí na to, že vcelku běžně potkávají své polské, litevské, české, maďarské či jakékoliv jiné vrstevníky. Problém je v tom, že než oni dorostou do reálné politické moci, bude třeba minimálně dalších 20 let, a spíš bych řekl, že 30.

Evropská unie, právě tím, čím je, právě tím, že není jen EHS či EHP, zajišťuje, že lidé z nových členských zemí jsou vidět a že se nedají pouze ignorovat – což je to, co by bez EU nejen hrozilo, ale bylo by to naprosto reálné. Na to, stát se plnohodnotnou součástí Západu a tudíž se moci i reálně spolehnout na západní spojence (a žádné jiné těžko kdy můžeme mít – sami být nemůžeme, Rusko jsme zažili a kdo zůstává – Čína? Turecko? Ani jedno není zrovna pěkná alternativa) potřebujeme především čas, během kterého bude pokud možno co nejpropustnější hranice mezi námi. Musí to být dlouhý čas a vstupem do EU to teprve začalo. Jestli to spolu těch dalších 20-30 let vydržíme, bude o bezpečnost našich končin na dlouhou dobu postaráno, což bude výhodnější i pro země bývalého „západního bloku“. Problém je v tom, že krátkozraký čtenář Daily Mailu, Dagbladu nebo jiných pochybných tiskovin takhle dlouho nepřemýšlí. Radši dnes zavře hranice „polskému instalatérovi“ a bude celý svůj život a život svých potomků žít ve strachu z možné nestability v blízkém sousedství, než aby se dokázal dívat dále dopředu. Proto naše bezpečnost a uznání toho, že jsme plnohodnotnou součástí civilizovaného světa, vyžaduje jistou míru nedemokratického dirigismu, jaký v procesech EU obsažen je.

Kdykoliv tak čtu články českých euroskeptiků, kteří tvrdí, jak EHS stačí, nebo jak dokonce stačí jen samotné NATO, musím se jen trpce smát, neboť to je podobné, jako kdyby černošský občan JAR za apartheidu obhajoval systém, který ho drží v horší pozici „v zájmu lepší funkcionality země“. Ona situace v Evropě totiž dlouho byla něco jako apartheid – jedni žijí tam, druzí tam. Jedni jsou lepší a bohatší, druzí horší a chudší. Ti „lepší“ smějí k těm „horším“, ovšem výjimečně naopak; pád hranice mezi „lepšími“ a „horšími“ vede k zániku „stability“ a „zaběhlé situace“ a staví tak ty „lepší“ před možnost, že ti „horší“ se budou pohybovat po ulicích těch „lepších“, ovšem, dostanou-li šanci, dostanou se jednou ti, kdo byli původně „horší“, na úroveň těch „lepších“, čímž celé sousedství na tom bude lépe, protože nebude žít v neustálém strachu z protržení hráze a záplavy území „lepších“ těmi „horšími“.

Chápu, když takový apartheid obhajuje Nigel Farage, protože je to v jeho krátkodobém zájmu. Ovšem nechápu, když jeho obhajobě tleská někdo, kdo v tomto apartheidu tahá za kratší konec.