Mýty o fungování Barnevernu uvedené na pravou míru

Na internetu se opakuje mnoho mýtů, které mají za cíl, aby Norsko vypadalo obzvlášť hrozivě, ale které nejsou pravdivé. Jejich šíření má za následek pravý opak zamýšleného: předem shazují legitimní kritiku norského modelu.

Norský systém sociálně-právní ochrany dětí je natolik prohnilý sám o sobě, že opravdu není nutné si „domýšlet“ další skandální „informace“, aby se na tento fakt poukázalo. Třebaže se snažím o vyvracení podobných mýtů dlouhodobě, nechtějí, potvory, mizet, pročež ty nejčastěji opakované zde dnes uvedu na pravou míru.

Mýtus: Barnevernet jde pouze po dětech přistěhovalců, případně se na ně zvlášť zaměřuje.

Pravda: Barnevernet, vezmeme-li celostátní statistiky, odebírá norských dětí proporcionálně stejně, jako dětí přistěhovalců, přistěhovalci tedy nejsou vybíráni záměrně. Rozdíl mezi norskými rodinami a rodinami přistěhovalců je v této věci jiný: norské rodiny jsou systému vydány napospas bez jakékoliv šance na zásah zvenčí. Když BV šikanuje norskou rodinu, neriskuje mezinárodní skandál. Jsou mi známy některé případy horší a absurdnější, než ten paní Michalákové, a všechny se týkají norských rodin, většinou sociálně slabších.

Mýtus: Přistěhovalcům z Afriky nebo Blízkého východu by děti nesebrali.

Pravda: Berou je pravidelně. Kromě prokazatelně oprávněných odebrání se ví o odebráních, která byla poměrně absurdní, jako odebrání Denise a Davida Michalákových, mj. v rodinách somálských, tureckých a afghánských. Pokud jde o rasu dětí, nezapomínejte, že v Norsku mít černošské dítě není „nevýhoda“, naopak, spousta lidí si ráda buduje ego na tom, že pomáhají těm chudákům z Afriky a díky tomu sklízejí obdiv svého okolí – který jim, samozřejmě, nevadí. Vím o případu podivného odebrání afghánského dítěte, u něhož norská pěstounská rodina hájila to, že dokáže zabezpečit chlapci kulturní dědictví tím, že si domů koupila Korán. Fakt je ten, že každé odebrání dítěte musí mít svůj počátek ve „zprávě o znepokojení“, a tam, kde žije více přistěhovalců najednou, je menší šance, že někdo takovou zprávu dá. Žijí-li přistěhovalci mezi jinými přistěhovalci, je větší šance, že jim leccos projde, co by neprošlo, bydleli-li by mezi majoritou.

Mýtus: Norsko má nízkou porodnost, a proto musí krást děti cizincům.

Pravda: Norsko má jednu z nejvyšších porodností v Evropě, a opravdu nejde o porodnost muslimských přistěhovalců, jak by mnozí řekli. Norský sociální stát vede lidi k tomu, aby si pořizovali děti, a dokonce je běžné mít první dítě v ještě mladším věku, než v Česku (dvaadvacetiletá matka je v Norsku jev zcela běžný). Navíc, jak bylo zmíněno výše, nekrade děti jen cizincům, krade děti tak nějak z principu, z pocitu, že (stát) ví všechno nejlépe a představy, že rodič-amatér je horší, než pěstoun-„profesionál“, který má na výchovu papír.

Mýtus: Odebrané děti si rozebírají homosexuální páry

Pravda: Ve srovnání s Nizozemím, Německem nebo i s Českem je norská společnost trochu více homofobní. Jedna věc je, co Norové deklarují veřejně (vědí dobře, co říct, když se jich někdo zeptá, jestli nemají něco proti homosexuálům, aby vypadali dobře), ovšem jiná věc jsou zkušenosti lidí z LGBT komunity se soužitím s majoritou. Měl jsem tu možnost si popovídat s dotyčnými (šlo o gaye a transsexuálku, oba z větších měst, takže teoreticky z míst, kde by mělo být tolerance více) a zkušenosti, jaké mají, a speciálně, jaké měla ta transsexuálka, opravdu nejsou hezké. Podobně je to se zákonnou praxí: homosexuálové mají právo na to adoptovat dítě, ale opět – to je právo na papíře, které se v praxi omezuje prakticky pouze na biologické rodiče, jejichž homosexuální partner/partnerka, s nimiž jsou v dlouhodobém svazku, dítě adoptují, coby druhý ze dvou rodičů. LGBT komunita v Norsku si dlouhodobě stěžuje na diskriminaci ve věci adopcí dětí, domnívat se tak, že BV je systém, který jim má zajistit děti, je naprostý nesmysl.

Mýtus: V Norsku je běžný incest, proto Norové potřebují nový genetický materiál

Pravda: V Norsku je incest nelegální a neexistuje žádný důkaz pro to, že by byl jakkoliv rozšířenější, než jinde. Pokud jde o genetický materiál, v Norsku žije zhruba 759 tisíc imigrantů, z nichž 335 tisíc je západního původu (nejvíce Poláci a Švédové). Zejména ti západní běžně mají děti s Nory, takže představa, že Norsko odebírá řádově stovky zahraničních dětí ročně kvůli vylepšení genomu, je opravdu bizarní.

Prosím tímto každého, kdo chce, aby se v Norsku situace změnila a zkorumpovaný systém byl odhalen, rozložen a postaven jinak a lépe, aby podobné bludy nešířil, protože tím shazuje jeho legitimní kritiku. Zároveň prosím každého, kdo se kdy setká s těmito mýty, aby dal odkaz na tento článek do příslušné diskuse. Chcete-li lidi přesvědčit o tom, že je systém sociálně-právní ochrany dětí v Norsku špatný, bohatě stačí argumenty, které jsou pravdivé a doložené, je jich víc, než dost.