Zde v Norsku je před parlamentními volbami a jedním ze žhavých témat jsou koncesionářské poplatky. Opoziční liberální Strana pokroku je chce kompletně zrušit a silně rozbujelou státní televizní a rozhlasovou společnost NRK privatizovat – vládní sociální demokracie je chce zachovat a průběžně navyšovat. Jakkoliv se jejich zrušení nejspíš nepodaří, nápad to není špatný – a to i pro jiné země, než Norsko.
V Norsku jsou koncesionářské poplatky, jako ostatně takřka jakékoliv poplatky, extrémně vysoké. Ročně se aktuálně platí 2680,56 NOK (necelých 8900 Kč) za domácnost, pokud tato vlastní televizní přijímač. Samozřejmě stát se tváří, že dosud nepřišel na to, že dnešní televizní přijímače zdaleka nemusejí sloužit jen ke sledování televizního vysílání – a že je televize k něčemu platná i odpojená od antény. Nicméně, podobně jako v ČR, připojená nebo odpojená, platit se musí.
Tento systém považuji nejen za neférový, ale rovnou za diktát vůči občanům, který by ve svobodné společnosti neměl mít místo. Zastánci poplatku tvrdí, že díky němu může být v nabídce kvalitní vysílání neovlivněné reklamou – jenže copak je nějaké lidské právo mít možnost sledovat televizi? Ze svého okolí, a to v Norsku i v Česku, mám dost příkladů lidí, kteří kdyby se na televizní vysílání nedívali vůbec, bylo by to pro jejich duševní hygienu mnohem prospěšnější, a to mluvím i o veřejnoprávní televizi. Zákony, které nutí občany platit za rozhlasové či televizní přijímače pocházejí z dob, kdy provoz jak rozhlasu, tak televize byl extrémně drahý a kdy tato média zároveň poskytovala nenahraditelnou službu široké veřejnosti. Bylo tedy v zájmu občana, aby k nim měl přístup pokud možno co nejlevnější, a řešení bylo zavedení licencí – rádio nešlo použít k ničemu jinému, než k poslechu rozhlasu a televize k ničemu jinému, než ke sledování televizního vysílání. Navíc šlo o dobu, kdy žádné rádio ani televize nevysílaly komerčně, čili bylo stoprocentně jasné, že kdo používá přijímač, používá to ke sledování veřejnoprávního vysílání.
Časy se začaly měnit už v době, kdy se objevili komerční provozovatelé rozhlasu a televize, protože najednou mohl být přijímač použit k jejich sledování – a naskýtala se otázka, proč by měl člověk platit za něco, co nevyužívá. Problém se výrazně zesílil s příchodem internetu a digitálního vysílání, který způsobil tři změny: za prvé – vysílat rádio je levnější, než kdykoliv předtím, a to natolik, že provozovat rozhlasovou stanici je plně v moci i osoby samostatně výdělečně činné – což zcela eliminuje nutnost vybírat poplatky za rozhlas. Za druhé – internet odepsal televizi. Televize totiž neumí nic, co by internet nedokázal lépe, a navíc ve srovnání s internetem trpí samými neduhy – otupuje své diváky tím, že z nich dělá pouze pasivní konzumenty obsahu a soustřeďuje rozhodování o tvorbě či zařazování obsahu do relativně malé skupiny lidí, kteří tak získávají neúměrnou moc. Za třetí – digitální vysílání znamená, že není absolutně žádný problém zablokovat jakýkoliv kanál pro ty, kteří si jej nepředplatili.
Jaký je tedy zájem státu na tom, aby se koncesionářské poplatky za televizi udržely? Důvodů je podle mého názoru několik.
Především je na televizi napojeno příliš mnoho lidí (například techniků), kteří by se ocitli bez práce. Veřejnoprávní televize dále generuje obrovské množství pseudohvězd, které by ve volné konkurenci internetu, bez výpalného v podobě koncesionářských poplatků, neměly šanci na živobytí. Tito lidé se budou poplatků držet zuby nehty, protože na tom závisí jejich blahobyt podobně, jako se stávajícího licenčního modelu drží hudební vydavatelé.
Dalším důvodem je právě charakter televizního média, coby jednosměrného proudu informací. Člověk zvyklý na to si zapnout každý večer zprávy je mnohem náchylnější k tomu uvěřit všemu, co se tam řekne bez většího přemýšlení, než člověk, který kombinuje informační zdroje na internetu. Dlouhodobé pasivní sledování televize navíc způsobuje neschopnost kritického myšlení – a samozřejmě není v zájmu politiků, kteří se perou za „obyčejné lidi“, aby tito kriticky mysleli. To by ty politiky také nemusel už nikdo zvolit. Chce-li si populista snadno udržet moc, potřebuje více televize a méně internetu – což je z hlediska jejich strategie pochopitelné, ale chtít po občanech, aby za to, že je jimi manipulováno, ještě platili, považuji za pořádné chucpe.
Televize je ale také médium, které je velmi centralizované. To způsobuje, že na rozdíl od internetu se dá velmi jednoduše kontrolovat, co se vysílá a co ne. A vůbec nemusí jít o cenzuru, bohatě stačí autocenzura, která není výsledkem nějaké předepsané směrnice, ale je důsledkem politického vychování televizních zaměstnanců na některých státních školách (zde v Norsku poukazuji především na rudý kampus na Blindern).
Čím dál tím více lidí má televizi proto, aby na ní pouštěli filmy, aby z ní přehrávali videa na YouTube, ukazovali fotografie z dovolené, hráli počítačové hry či měli k ní připojené herní konzole. Takoví lidé si o tom, na co se budou dívat, rozhodují plně sami, což je samozřejmě něco, co se rozbujelému státu nemůže líbit. Proto nutí občanům pod pohrůžkami nesmyslně drahé poplatky, doufaje, že když už si televizi divák jednou zaplatí, třeba tu státní televizi pustí a začne se sledováním toho, co se po něm chce.
Televizní poplatky jsou jedním z nástrojů, který stát používá k upevnění své moci nad občany – dalšími budiž státní školství (taková výuka dějepisu či zeměpisu, o občanské nauce nemluvě, bývá pěkně jednostranná, jak se to státu hodí), tlak na rodiče dětí, aby rodili, jak chce stát, aby posílali děti do školek tak, jak chce stát (aby se děti „socializovaly“ – překvapivě se jako dostatečná socializace často neuznává, hrají-li si spolu děti v sousedství, musí to mít punc oficiální výchovy ve školce), vychovávali, jak chce stát… a tak by se dalo pokračovat.
Dnes, v roce 2013, už coby občané nejsme, nebo bychom aspoň neměli být, tupou masou, která pod jedním praporem kolektivně pochoduje, kam stát zavelí. Stát není naším nadřízeným, trenérem ani vychovatelem. Stát je instituce, kterou si platíme proto, že potřebujeme a) někoho neutrálního v případě, že jsme ve při; b) aby za nás dělal věci, které potřebujeme k životu, ale které jsou příliš drahé na to, aby si je dělal každý sám (například infrastruktura). Nejsme to my, kdo má skákat, jak stát pískne, ale naopak stát by měl pravidelně předkládat výsledky toho, jak hospodaří s našimi penězi podobně, jako management firmy se zpovídá svým akcionářům. Opravdu je v pořádku, že musíme státu platit za to, že námi chce manipulovat?
