Za dobu, kterou žiji v zahraničí, jsem si potvrdil, že ideální země minimálně v Evropě neexistuje. V každé zemi, kde jsem žil, ať už šlo o ČR, Polsko, Nizozemí či Norsko, se objevují tu a tam nářky na téma „podívejte se na ně, u nich to jde a u nás škoda mluvit“. Fakt, že se tytéž nářky vyskytují v tolika různých zemích, je poněkud zvláštní.
S odstupem těch let pro mě všechny čtyři země, kde jsem žil, vypadají jako země s potenciálem dostat se na špičku všech špiček, protože mají určité vlastnosti, které jim pomáhají se na tu špičku dostat. Ovšem až na Nizozemí, které je ideálu efektivity nejblíže, si všechny ostatní společnosti tím či oním způsobem škodí.
Začněme třeba od Polska. Jak Polsko a Poláky znám – žil jsem tam tři roky, manželka je Polka a sám vládnu polštinou – mohu zodpovědně říct, že jsou národ extrémně pracovitý, často hledají způsoby, jak to jde místo důvodu, proč to nejde; jsou velmi mobilní, flexibilní a mají všeobecně schopnost zatnout zuby a snášet problémy, které mají teď s vidinou, že odměnou bude lepší příští v budoucnu. Z pozice například majitele firmy by se dalo říci – ideální zaměstnanci, ideální obchodní partneři; země, která má takové lidi, musí mít slušnou životní úroveň. Jenže ouha, realita taková ani zdaleka není. Jsou totiž věci, které naprostou většinu Poláků, přes jejich pracovitost, píli a ambice, diskvalifikují. Především je to naprostá neschopnost spolupráce s druhými a pak nedostatek respektu a důvěry k čemukoliv a komukoliv kromě sebe a možná ještě nejužší rodiny. Je to zarážející, vezmeme-li v úvahu deklarovanou horlivou víru v Boha a deklarované křesťanství, které člověka k respektu vůči druhým (a zejména vůči slabším!) vybízí.
Statistický Polák by se mnou v tomto momentě nejspíše nesouhlasil, argumentujíce hojnou účastí Poláků v charitě. Takový poukaz by byl správný, jenže jakkoliv je běžný Polák dobrý v dávání na charitu, je extrémně podprůměrný v umění „nechat žít“; v toleranci vůči druhému člověku, ve schopnosti ponechat jinému subjektu, ať už člověku, zvířeti či třeba stromu, jeho vlastní identitu pokud možno nenarušenou. „Závod krys“, jak se běžně v Polsku označuje dominující varšavský životní styl, je podle mého názoru velmi trefným označením životního stylu těch bezmála 38 milionů občanů Polska, čest světlým výjimkám. Důvodem, proč Polsko není a nejspíše ani v dlouhé době rájem na zemi je princip „člověk člověku vlkem“, a ne nedostatek peněz, práce či čehokoliv materiálního.
Norsko je pravý opak výše uvedeného. Norové jsou zpravidla extrémně poctiví a altruističtí, mají obrovský respekt k druhému člověku a taková práva zvířat bezvýhradně ctí. Jsou obětaví, umějí spolupracovat v kolektivu a platí zde to, že ačkoliv se přátelství navazuje déle, je trvalejší než jinde. Opět jeden by si řekl – může mít země, která má takové občany, nějaké problémy?
Až v Norsku jsem objevil, jak absence schopnosti srovnávání se s druhými je závažný problém. U nás jsme si zvykli, že jakýkoliv nedostatek se kvituje poukazem na to, jak to jinde funguje lépe. Oproti tomu běžný Nor, nadnese-li se například, proč v Dánsku něco jde naprosto normálně a v Norsku je to nepřekonatelný problém, zpravidla nepochopí podstatu toho srovnání. Dánsko je Dánsko a Norsko je Norsko, tím věc pro běžného Nora končí. Buďto problém nevnímají jako problém, protože srovnávají-li vůbec něco, pak je to současnost s vlastní minulostí (kde současnost takřka vždy vychází lépe), nebo vymýšlejí stokrát vymyšlené, místo aby opsali již osvědčené řešení odjinud. Dalším, s tím souvisejícím problémem je to, že kritika, či už jen připuštění, že něčí pohled je lepší/horší než nějaký jiný, se vnímá jako nezdvořilost. Kdo kdy žil v Norsku coby cizinec ví, že „møte“, čili jednání, bývá dlouhá diskuse, která není uzavřena, dokud opravdu všichni nebudou souhlasit naprosto se všemi, což je velmi vyčerpávající. Hlavní motivací je, aby na žádného jednotlivce nemohla padnout osobní zodpovědnost za případný neúspěch, a aby neúspěch vždy nesl celý kolektiv. To zároveň ale vylučuje i úspěch jednotlivce (a docenění takového úspěchu), čímž se ničí motivace cokoliv individuálně dosáhnout. V takové společnosti se sice žije mnohem příjemněji, než v hyperkonkurenčním Polsku, ale efektivita takového systému má často velký prostor pro zlepšení. To je možná i důvod, proč zde skvěle prosperují polské firmy, jejichž majitelé znají význam slova „morálka“ – slušným jednáním si nezavřou dveře a jejich rozhodnost a schopnost nést osobně důsledky způsobuje, že nemají široko daleko konkurenci.
V Nizozemí jsou oproti tomu v hledání „nejefektivnější společnosti“ z mých zkušeností nejdále. Není divu – země, kde akciový trh existoval už v době, kdy se zbytek Evropy buď pral o koloniální saharský písek, nebo si hrál na nevolnictví, musí být nutně dál, než jiní. Samozřejmě nizozemská společnost má také své vady, nicméně tyto zpravidla mají co do činění s velikostí země či s národním charakterem, který nemusí být všem nutně po chuti. Jakkoliv považuji nizozemskou mentalitu za příjemnou, leckdo jejich syrovou upřímnost může těžce nést.
Ptáte se – Kde k tomu ti Holanďané přišli? Zejména systematickým opisováním, čili inspirováním se tím nejlepším, co ve světě našli, poctivostí, šikovností a průbojností, ovšem kombinovanou s respektem ke druhému člověku – ono jaksi bez respektu k druhým by v tolika lidech na tak malé placce napůl zalité vodou nebylo možné žít. Je tedy diskutabilní, nakolik za nizozemskou efektivitou stojí vlivy vnějšího prostředí a nakolik vlastní iniciativa.
Nakonec pár slov o mé domovině – na Češích si velice vážím dobré vybalancování mezi prací a volným časem. Běžný Čech je pracovitý, invenční, je ve srovnání s jinými zaměřen na řešení problémů a to mu jde velmi dobře. Přesto si umí užívat života, navzdory všemu, co se říká, se v českých zemích dbá na rodinné vztahy, přátele a zájmy ve volném čase. Češi mají podle mého názoru rovněž optimální kombinaci vlastního myšlení a schopnosti týmové spolupráce, což také teoreticky je velmi pozitivní vlastnost pro rozvoj země k lepšímu životu.
Jenže pak se v Česku člověk projde po ulici a řekne si – „no ale proč ta pozitiva nevidím?“ Ne, rozhodně jako agnostik nehoruji za masové šíření víry, ale mám pocit, že Čechům víra v něco chybí. Vyvážený život bez víry v nějaký vyšší princip totiž předpokládá schopnost vytvoření si vlastního, neustále zkoušeného etického žebříčku, jakož i hledání si životní cesty „na vlastní pěst“. Jistě, sám to tak dělám a mohu to jen doporučit, ale nejsem si jist, že je toho každý schopen či je každý ochoten to dělat. Ateizace české společnosti tak podle mého paradoxně nevedla k tomu, že si lidé byli schopni uvědomit svou vlastní filosofii sami, ale k tomu, že mnohým místo hledání vlastní cesty zbylo pouze materiální pojetí o světě ve stylu filmu „Co je doma, to se počítá, pánové“. Polistopadová česká společnost žije podle mého názoru v omylu, pokud si myslí, že se prosperity a slušné životní úrovně dočká bez odpovídající morálky a víry v nějaký vyšší princip, ať už jde o Boha, lásku, vědění, pravdu, rodinu či cokoliv jiného. Zní to jako banální věc, ale čím dál tím víc jsem přesvědčen o tom, že největším nepřítelem českého rozvoje je především všeobecný skeptický cynismus. Korupce, tak často propíraná v médiích, krádeže, zpronevěry či další zlořády nám připomínané, jsou samozřejmě technickou příčinou toho, proč Česko není (a ještě dlouho nebude) nejlepší zemí na světě. Ovšem pravý důvod toho marasmu je podle mého právě uveden výše. Je jedno, kolik protikorupčních zákonů bude přijato či jaké pravomoci bude mít policie. Dokud nebude platit, že existuje vyšší princip, klidně pro každého jiný, ale hlavně vyšší, než osobní materiální zájmy, lépe nebude nikdy.
Proto říkávám Čechům, Polákům i Norům, kteří o to stojí – podívejte se do Nizozemí, jak se to dělá a nejen tam. Inspirujte se, opisujte, dívejte se, jak se to jinde dělá dobře, a snažte se vyvarovat týchž chyb, které dělají druzí. „Opisování“ přineslo prosperitu Holanďanům a koneckonců v 19. století i Čechům. Bude-li to dělat více lidí, bude se v jejich zemích lépe žít.
