Je načase zvážit „třídní multikulturalismus“

Multikulturalismus není sám o sobě špatnou myšlenkou a dlouhá staletí mnohonárodnostního soužití v Evropě jsou toho důkazem. Debata o multikulturalismu však postrádá několik důležitých aspektů.

Ano, v Evropě nebylo nouze o války či spory, nicméně až do nástupu nacionalismu v 19. století nešlo ani tak o konflikty kvůli rozdílné kultuře, jako spíš kvůli mocenským a strategickým zájmům. Vedle sebe žili etničtí Češi, Němci, Italové, Poláci, Židé, Maďaři, Holanďané a další, aniž by to vedlo k nějakému problému. Dokonce i v Osmanské říši vedle sebe coby sousedi normálně koexistovali Řekové, Turci, Albánci, Bulhaři a další – takže multikulturalismus, definovaný jako soužití různých paralelních kultur, fungovat opravdu může. Jenže ono to má dvě velmi podstatné podmínky:

1. Každá kultura je rovná jiné jen potud, dokud neohrožuje či neomezuje kultury jiné; zjednodušeně řečeno: státu má být jedno, jestli se v konkrétním domě mluví takovým, či jiným jazykem, a jaké svátky tam slaví, pokud si to dotyční, byť klidně veřejně, dělají jen pro sebe, aniž by do toho kohokoliv nutili.
2. Platí zásada „padni, komu padni“, tedy absolutní rovnost před zákonem. Žádná pozitivní diskriminace, žádné protežování kohokoliv, žádné sociální inženýrství.

Takto pojatý multikulturalismus funguje i dnes, ovšem musíme při cestě za ním opustit Evropu. Místem, které takhle funguje, je totiž například Singapur – a funguje dobře. Rozdíl oproti Evropě je ten, že v Singapuru neexistuje „avantgardní levice“, která, jak pojem napovídá, se vidí jako „předvoj“ zbytku společnosti. Předvoj, který je na nevyhnutelném dějinném vývoji společnosti „před“ všemi ostatními a proto má nárok na to ten zbytek poučovat a „uměle urychlovat“ nevyhnutelný vývoj tím, že ostatní bude nutit k určitému chování. Je vcelku jedno, jestli jde o lidi věřící v komunismus, socialismus, nebo o marxistické feministky či marxistické antikolonialisty, kteří svou agendou sledují „dějinnou nápravu“ kolonialismu skrze zvýhodňování „historicky utlačovaných“, princip je vždy tentýž. Právě ona „avantgardní levice“ v Evropě i jinde v západním světě totiž může za to, proč se multikulturalismus považuje za omyl, a proč si leckdo myslí, že selhal.

Multikulturalismus selhal, protože nebyl, pokud jde o přistěhovalce, kterých se to týká nejvíce, nikdy pořádně dodržován. Jsem přesvědčen, že kdyby platilo, že se na přistěhovalce nebudou brát žádné zvláštní ohledy, byli bychom dnes mluvili o úspěšném multikulturalismu. Jenže to by na to někdo musel mít odvahu to tak implementovat. Myšlenka, o níž dnešní článek bude, a kterou jsem v nadpisu zmínil, je ovšem o něčem trochu jiném.

Jako společnost se víceméně tváříme, že „naše kultura“ je kulturou definovanou etnicky nebo teritoriálně (kultura česká, moravská, bavorská, anglická, atd.), popřípadě nábožensky v místech, kde je náboženství hlavní identifikací (typickým příkladem je Irák). Pomíjíme ovšem, že životní zkušenost lidí napříč společenským žebříčkem se často hodně zásadně liší, často více, než se liší napříč kulturami definovanými etnicky či nábožensky. Majitel řeznictví v Hradci Králové bude mít blíž k majiteli řeznictví ze San Sebastián, než k topmodelce či bezdomovci z jeho vlastního města. Rozdíly, které jejich odlišné sociální postavení mezi ně bude vnášet, budou mít vliv na celou řadu věcí: názory, zvyky, způsob výchovy, hodnoty, postoje k různým otázkám; až by se dalo říct, že mají odlišnou kulturu.

Zkusme se podívat na zásady toho, co bychom mohli nazvat „klasickým multikulturalismem“, tedy multikulturního přístupu z dob, kdy se to tak nejmenovalo a kdy o tom tak lidé ani nepřemýšleli, a promítněme si to do roviny třídní, neboli do roviny sociálního postavení. Tak, jako před 19. stoletím téměř neexistoval etnický konflikt, téměř neexistoval, s výjimkou občasných selských bouří, ani konflikt sociální. Někdo byl šlechtic, někdo měšťan, někdo nevolník a někdo tovaryš a společnost s tím byla víceméně smířená. Věta „Nechoď, Vašku, s pány na led“ je toho živoucím svědectvím.

Stejně, jako v případě etnickém, i v případě třídním vyšlo z „uvědomění si“ příslušnosti k určité skupině mnoho problémů. Tak, jako si Pražan poloviny 19. století najednou uvědomil, že je Čech, když mluví česky, se všemi politickými důsledky z toho plynoucími, si o něco později dělník z Kolbenky uvědomil, že to, že je dělník, má rovněž své politické důsledky. Téměř celé dvacáté století se tak neslo v představě, že je potřeba vymyslet systém, který najde „ideálního člověka“ a pro něj pak vytvoří „ideální svět“. Nacisté říkali, že ideálním člověkem je árijský typ, komunisté zase za ideálního člověka označovali dělníka a rolníka (s drobným dodatkem „pracující“, jinými slovy proletariátem zotročené, inteligence).

Zkušenost s holocaustem znamenala dříve nebo později (ono to nenastalo hned v roce 1945 jinde, než v Německu) rozloučení se se snem o „ideálním člověku“ definovaném etnicky či rasově, protože holocaust nebylo, kvůli velkému množství svědků a geografické blízkosti, možno ignorovat. Bohužel, „ideální člověk“ definovaný třídně, přežíval déle a lépe, protože na Sibiř málokdo viděl, a kdo viděl, tomu – od padesátých a zejména konce šedesátých let silný – „předvoj společnosti“ nevěřil. To považuji za důvod, proč západní společnost začala vyznávat ideu etnického a náboženského multikulturalismu, byť na pochybných premisách, ale nikdy se úplně nerozloučila s tendencí vymýšlet „univerzální řešení“ na poli sociálním či třídním.

Jsou pouze dva zásadní rozdíly mezi komunisty 50. let a dnešní liberální levicí, pokud jde o tento princip. Zaprvé, komunisté 50. let viděli jako vzor pro svět proletariát, zatímco dnešní liberální levice se vzhlíží ve střední vrstvě, zadruhé komunisté 50. let svého cíle neváhali dosahovat vražděním, kdežto dnešní liberální levice se spokojí „jen“ s kriminalizací, daňovým znevýhodňováním „nechtěného“ životního stylu či odebíráním dětí doslova na převýchovu.

Ještě než jsem to v Anglii poznal osobně, mě k myšlence takového „třídního multikulturalismu“ přivedl Terry Pratchett skrze „třídní hrdost“ policejního velitele Samuela Elánia (v originále Samuela Vimese). Je to koncept, v Anglii dosud velmi živý, který je prakticky zlým snem každého socialisty – paradoxně navzdory tomu, že socialismus například dělníky vybízí k tomu, aby byli hrdí na to, kým jsou („já jsem horník, kdo je víc“). Spočívá totiž v tom, že člověk „zná své místo ve společnosti“, je na něj hrdý a vidí svůj život jako pokračování života svých předků, kteří byli z podobných poměrů. Dám příklad: švec, jehož otec i děd byli ševci, a jehož jméno má v místě, kde působí, reputaci solidnosti a kvality, je hrdý na to, že je ševcem a nevyměnil by svůj život ani za nic za život finančníka ze City nebo aristokrata. Socialista chce z principu, aby všichni žili stejně, nebo přinejmenším podobně, s tím, že ti silnější se mají vzdávat statků na úkor těch slabších; přístup, jak bychom to mohli nazvat, „třídního multikulturalismu“ říká, že všechny třídy si jsou stejně legitimní, třebaže jsou různé majetkově či z pohledu životního stylu.

To v kostce znamená, že každý by se měl snažit být co nejlepší v rámci společenské vrstvy, s níž se identifikuje, a nikdo by ho neměl nutit měnit své společenské postavení, a to ani směrem „nahoru“, ani „dolů“.

Protože beztak padne myšlenka, že by se autor mohl podívat na svá privilegia („check your privilege“ je oblíbeným argumentem dnešní anglosaské levice), s radostí rovnou odpovídám, že pokud jde o mě, cítím se velice dobře v něčem, čemu se v anglické terminologii říká „middle middle class“, a vím, že kdyby mě někdo nutil žít jako „upper middle class“ nebo „upper class“, vadilo by mi to, protože bych to pro sebe nepovažoval za přirozené, třebaže jde o třídy „vyšší“ a někdo by se mohl divit, proč by mi vadil „společenský postup“. Vtip je tady totiž v tom, že společnost by neměla prostupnost mezi třídami bránit, ale neměla by k němu ani nutit, což dělá. Pokud by někdo nevěděl, proč je to problém, mohu odkázat k filmu My Fair Lady.

Dejme si pár příkladů typologie lidí, kteří se do představy „střední třídy 21. století“ nevejdou a tudíž se je snaží dnešní stát tak či onak šikanovat, dokud se nepodřídí „standardu“ a nezačnou žít podle stejných kulturních norem, jako kdokoliv jiný:

• Žena, jejíž manžel vydělává slušně a která přímo říká, že se nechce věnovat kariéře, ale domácnosti a dětem, i kdyby mohla
• Dělník, který to, co umí, dělá dobře, má děti, ale protože je neumí motivovat například k akademické dráze, nedělá to
• Odpůrci konzumního života, kteří se tak či onak vůči konzumu vymezují – nakupují zejména věci použité, recyklované, dávají dětem neznačkové oblečení a snaží se „nepodporovat systém“, třebaže by měli peníze na to, aby mohli sobě i dětem „dopřát“ větší materiální luxus

Takových příkladů je samozřejmě mnohem víc, šlo jen o to, ilustrovat, oč mi jde. „Třídní multikulturalismus“, jak bych v tomto ideální model z nedostatku zavedených termínů nazval, by stál na tom, že každý by se mohl na sociální ose identifikovat s jakoukoliv pozicí, a pokud by tím vyloženě někomu otevřeně neškodil, mělo by mu to být dovoleno a nemělo by mu v tom být nijak bráněno a neměl by být proto nijak znevýhodňován.

Jistě někdo může namítnout, že „tady jde o děti“, že některé děti jsou znevýhodněné tím, že jejich rodiče jsou z „nižších sociálních vrstev“ a tudíž je v „jejich zájmu“, aby se stát postaral, aby se dostaly „výše“, v extrémním případě i tím, že budou rodičům, kteří jsou „sociální případy“, odebrány. Na to ovšem je několik, z pozice „třídního multikulturalismu“, důležitých odpovědí:

1. Peníze nejsou všechno, lidé dokázali v minulosti žít v daleko větší bídě, než co se dnes označuje za chudobu, takže není ohrožení jako „ohrožení“.
2. „Vyšší“ a „nižší“ vrstvy jsou, coby pojmy, nesmysl, protože neexistuje vyšší, pouze alternativní – vrstva tradičně chápaná jako „vyšší“ je vyšší jen tehdy, vezmeme-li materiální měřítko jako to jediné relevantní. Ale ona tu jsou další měřítka: znám superbohatou rodinu z Bygdoy, nejluxusnější čtvrti v Oslo, kde děti trpí dlouhodobou citovou deprivací a jsou, objektivně vzato, nešťastnější, než třeba některé děti novopečených syrských uprchlíků pocházejících v Sýrii z bohatších poměrů, jejichž rodiče nemají nic, ale mají všichni sebe navzájem a štěstí je pro ně důležitější, než peníze. Stejně tak měřítkem může být cokoliv dalšího; nutit lidi, aby „to dotáhli dál“ na škále, která není jejich vlastní, může tak stejně dobře znamenat je nutit k tomu, aby „se dostali níž“ na škále, která je pro ně samé důležitá.
3. To, že lidé nemají stejnou startovní čáru, je normální, asi jako gravitace. Nemá smysl proti tomu bojovat. Má smysl nabídnout možnost rozvoje těm, kteří o ni stojí a ta možnost by tu měla být, ale představa, že se někdo „špatně“ narodil a proto tím automaticky „trpí“ a je potřeba ho „zachránit“, i když sám o takovou „záchranu“ nestojí, je zcela nesmyslná.

Fakt je ale ten, že se „třídního multikulturalismu“ nejspíše jen tak nedočkáme, protože to je koncept, který každého sociálního inženýra a socialistu přivádí k tomu, že začne vidět rudě (sic). Taková praxe by totiž znamenala, že tito lidé nejsou potřeba, protože každý si poradí s vlastním životem sám. Cynicky dodám: podle svých schopností a podle svých potřeb.