Gjenbruk znamená norsky „znovupoužití“ – a je to poměrně široký fenomén, který pomáhá všem. Lidem, co nějakou věc nepotřebují, těm, co nějakou věc potřebují i těm, kteří potřebují peníze na nějaký šlechetný cíl. Duch, jaký v této formě lidské spolupráce je, je svým způsobem kvintesencí toho, jak norská společnost tradičně odjakživa fungovala.
Pokud v Norsku někdo něco nepotřebuje, tak není-li to zrovna auto, téměř nová televize, počítač, sportovní náčiní či cokoliv s aktuální tržní hodnotou řekněme nad tisíc norských korun (asi 3300 Kč), tak je-li to zcela funkční, dá to zdarma na gjenbruk. A to buď do jednoho z gjenbruksbutikků, které provozují různé charity (Armáda spásy, charita norské státní církve, Červený kříž apod.), nebo na loppemarked, čili trh, který se odehrává dvakrát do roka v každé škole, a jehož cílem je mimo jiné vybrat peníze na školní kapelu, která si za ně kupuje stejnokroje, hudební nástroje a podobně – a pak v nich vystupuje na veřejnosti o státních či církevních svátcích.
Bývaly doby, kdy se v gjenbruksbutikku daly najít hotové perly – obrazy, věci do kuchyně, nábytek, knížky, co hrdlo ráčí. Problém je v tom, že od jisté doby tyto obchody objevili lidé, kteří ty nejhezčí věci skupují a odvážejí je prodávat do různých koutů Evropy. Na tom by na první pohled nebylo nic špatného, protože charita dostane své a věc se použije a nezničí, ale zároveň tím výrazně padá atraktivita takových obchodů. Ještě před pár lety byla vcelku běžně v takových obchodech k vidění – a za slušné peníze ke koupi; opravdu, ceny v gjenbruku jsou spíš symbolické – spousta pěkných věcí. Takto jsme si se ženou vybavovali dům – pěkné olejomalby v ceně kolem 100-200 kr, cca 80 let starý (a nádherně zachovalý) servírovací stůl s kolečky z anglického koloniálního Iráku za 300 kr, krásný anglický čajový servis za asi 200 kr a podobně. Cenová dostupnost těchto věcí koreluje s tím, co jsem psal v jednom z předchozích dílů seriálu, a sice že mnozí – zejména mladí – Norové nemají vztah ke starým věcem a preferují ikeáckou dřevotřísku před 50 let starým restaurovaným masivem.
Co ovšem zůstalo takové, jaké odjakživa bylo, jsou loppemarkedy ve školách. Vzhledem k tomu, že jde o nárazové akce, těžko se na nich dá postavit byznys, takže když si člověk v sobotu přivstane, dokáže najít velmi pěkné věci za neuvěřitelně nízké ceny (takhle jsem například našel prakticky nový stan pro čtyři lidi, který evidentně někdo koupil a použil max. jednou – za 100 kr). Loppemarked je ovšem zároveň společenská událost. Rodiče dětí, které do té školy chodí, vypomáhají s organizací a prodejem, pečou (a prodávají) koláče, dělají takové ty typické srdíčkové vafle, prodávají párky a kafe a čaj a limonády a podobně. Panuje tam vždy pěkná nálada, občas děti něco předvedou (divadlo, nebo něco zahrají) a člověk nejen že přijde k pěkným věcem za dobré ceny, ale i k celkem hezkému společenskému zážitku.
Na loppemarkedech se dá najít vše – věci do kuchyně, elektronika, sportovní věci, oblečení, nábytek, zkrátka co hrdlo ráčí. Je to fantastická věc zejména pro rodiče malých dětí, protože vzhledem k tomu, jak ty děti rostou, kdyby se měly kupovat pouze nové věci, tak by člověk, není-li zrovna hodně bohatý, hodně rychle přišel na buben. Totéž platí o jízdních kolech, lyžích a podobně – nemá moc smysl dítěti kupovat lyže za tři tisíce (NOK), když z nich stejně za rok vyroste. Podobně je to požehnání pro začínající páry – se ženou jsme se nastěhovali do bytu, kde nebylo téměř nic a museli jsme koupit téměř vše. Když si vezmu, kolik mých vrstevníků v různých evropských zemích se i zadlužuje, aby si koupili slušný nábytek do domu, uvědomuji si, jaké obrovské štěstí jsme měli s tímto systémem. Po nějaké době zase přišel čas, kdy jsme některé věci začali na loppemarked sami dávat, a zase tak pomoct jiným – jak podobně začínajícím, jako jsme byli kdysi my, tak i té věci, na kterou se vybírá.
Zcela zvláštní kategorií je Finn (finn.no). Na Finnu, jak bylo již zmíněno v díle o bydlení, se dá sehnat vše. Domy, auta, lodě, motorky, televize, počítače, lyže, domácí zvířata, jízdní kola, autodíly, cokoliv. Postýlku pro miminko jsem koupil tak, že poté, co jsem prošel obchody a zjistil, že mi žádná nevyhovuje, jsem si vyhledal přesně takovou, jakou jsem chtěl, o velikosti, jakou jsem potřeboval a s kolečky – která nejsou u postýlek v Norsku běžná – a našel jsem jedinou takovou v Norsku, jejíž majitel mi ji pak poslal poštou poté, co jsem mu na účet poslal peníze. Celý proces fungoval dokonale, naprostá důvěra ze všech stran. Podobně jsme na Finnu kupovali auto, oblečení pro miminko i pár dalších věcí.
Co ovšem na Finnu také je, je sekce „Gis bort“, čili „dává se zdarma“ (z hlavní stránky se na to jde přes sekci „Torget“). Hodně lidí místo toho, aby věci vyhazovali, nebo prodávali – je dá zdarma za odvoz. Takhle jsme si odvezli například pěkný televizní stolek nebo nějaké knížky – občas se opravdu vyplatí na to kouknout. Gis bort jsme použili i z druhé strany – když jsme už nepotřebovali náš gauč, tak jsme ho nabídli za odvoz, protože nám už překážel – do pár dnů si pro něj přijela slečna, která začínala bydlet se svým přítelem, potřebovala gauč a neměla na nový. Spokojenost na všech stranách.
Jak jsem již psal v úvodu, gjenbruk je doslova kvintesencí tradičního norského života, kdy si lidé pomáhají jako komunita a nezneužívají dobroty druhých. Bohužel s přibývajícím množstvím dnes už zhruba dvacetiletých, kterým rodiče zaplatí naprosto všechno do výše téměř neomezené (to je ovšem ve větší míře případ pouze poloviny Oslo, Bærum a Stavangeru), visí nad budoucností tohoto systému otazník. Kouzlo mu totiž nedávala ani tak ta možnost, že se něco dá či levně prodá druhým; jako spíš v tom, že se celé věci jak na straně prodávajících, tak na straně kupujících, účastnily všechny vrstvy společnosti. Obávám se, že dnem, kdy bohatí budou své věci dávat/prodávat chudým a sami budou kupovat jen věci nové, se ztratí velká část norské duše ve prospěch sterilního konzumu.
