V úterý zde vyšel článek popisující, jak tristní je pro spotřebitele téměř odborová organizace zdejších řemeslníků. Vzhledem k tomu, jaké (zákonné) prostředky mají řemeslníci na své straně, je to svým způsobem válka proti spotřebiteli. Pojďme se podívat na to, jaké zbraně má spotřebitel.
Pomiňme zaměstnávání načerno a podívejme se na legální možnosti. Chceme-li bojovat s odborářskou hydrou mezi norskými řemeslníky, potřebujeme vyřešit zejména tyto problémy:
1) Cena za práci, která je neúměrně vysoká kvůli uměle drženému nízkému počtu řemeslníků, aby si ti mohli vybírat zákazníky a ne obráceně
2) Oprávnění k některým činnostem okolo elektroinstalace a vodní instalace, které vydávají státní instituce a profesní sdružení a které, chce-li zahraniční firma či řemeslník vykonávat povolání v Norsku, musí mít – čímž se chtě nechtě stanou stejně drahými jako kdokoliv jiný
Pokud jde o cenu za práci, u instalatérů a elektrikářů s ní nic neuděláme, protože jejich služby potřebujeme kvůli vyplnění tzv. samsvarserklæring, což je dokument, který poměrně hodně detailně popisuje stav elektroinstalace před zásahem a po něm. Tento dokument se skladuje elektronicky v celostátní centrále a vyžadují jej pojišťovny. Revizní elektrikáři neexistují a žádná elektrikářská firma v Norsku revize instalace, kterou zapojil někdo jiný, dělat nebude - protože došlo-li by například k požáru na elektroinstalaci, museli by oni proplatit pojišťovně vzniklou škodu (zpravidla ze svého pojištění). Tam je potřeba tedy bojovat jinak – snížením počtu odpracovaných hodin na naprosto nutné minimum, jakož i dalších nákladů.
Klíčem k pochopení, jaké jsou naše možnosti, je samotná vyhláška, která nám zakazuje dělat si elektroinstalaci sami. Nesmíme odpojovat a připojovat kabely k vypínačům, zásuvkám či jističům, ovšem můžeme elektrikáři předpřipravit práci na kolik je to jen možné. Co se odpojování týče, tam budeme muset porušit předpis a vznikne-li požár z naší viny, pojišťovna neproplatí plnění. Co ovšem velí zdravý rozum, je to, že vypneme-li pojistku na daném okruhu a odpojíme to sami, žádný požár se z této příčiny stát nemůže, a odmontujeme-li staré zásuvky či vypínače pár hodin před příchodem elektrikáře, nic se nestane. Všechen materiál tak můžeme namontovat sami, můžeme připravit kabeláž tak, abychom pak mohli zavolat elektrikáře a nechat na něm jen samotné zapojení a tolik potřebné vyplnění samsvarserklæring. Zásadně nedoporučuji elektrikáři říkat, že jste mu to předmontovali, protože jinak k vám nepřijde a natvrdo vám řekne, že půjde jinam, kde dostane víc peněz a že váš kšeft mu za to nestojí. Dozví-li se o faktu až na místě, už to zpravidla udělá a neuteče, jenom bude mít kyselý výraz v obličeji. Elektrikář bude strašit tím, že nemůže dát záruku na materiál, který sám nedovezl, ale to nemá s pojišťovnou a případným plněním nic společného, a vybíráme-li kvalitní materiál, je to jedno. A úspora je přitom značná – elektrikář vám za jednu zásuvku či jeden vypínač naúčtuje 200-250 NOK, zatímco koupíte-li si naprosto tentýž (aby elektrikáři potvrdili samsvarserklæring, vyžadují materiál od v Norsku běžných výrobců – v Evropě je z nich k dispozici pouze ABB) v Evropě, bude stát 4-5 EUR, čili kolem 40 NOK.
Další krok, který je potřeba udělat, je najít elektrikáře, který má sídlo firmy pokud možno co nejblíže místu instalace. Vzhledem k tomu, že vám naúčtuje jízdu autem, jakož i jeho použití na místě (čili platíte i když to auto má zaparkované před vaším domem) 100-150 NOK za hodinu, chce to maximálně zkrátit čas dojezdu. Počítejte s tím, že si vezme hodinu na vyplnění samsvarserklæring a do celkové ceny započítá i čas dojezdu k vám a čas dojezdu od vás. Tímto způsobem se dá naprostá většina prací dostat na dvě hodiny, čili hodinu na práci (zapojování déle netrvá, není-li toho extrémně moc) a hodinu na papírování, což při průměrné ceně 600 NOK/hodinu + 125 NOK/hodinu za auto znamená 1450 NOK bez DPH, čili 1812,50 NOK s DPH za práci, za kterou by si jinak vzal elektrikář kolem 5000 NOK vč. DPH. Na materiálu se dá ušetřit 5-6x, čili tam je to ještě jednoznačnější.
Co se snižování nákladů na instalatéry týče, tam není žádná povinnost používat certifikovaného instalatéra, pojišťovny pouze odmítají plnění v případě, že byla instalace provedena neodborně a ne v souladu s norskými předpisy. Zde záleží na tom, nakolik si troufáte se do věci pustit sami, ale chcete-li pro klid volat instalatéra, je potřeba si uvědomit několik věcí: 1) instalatéři, ještě víc než elektrikáři, žijí z obrovských marží na materiálu. Chce to tedy mít vlastní materiál a vědět, co člověk kupuje. 2) Dále se vás instalatéři pokusí „oškubat“ na používání auta a času stráveném při nakupování dodatečných dílů během samotné práce. Máte-li přístup k levnému materiálu (například jezdíte-li tak jako tak čas od času autem do Německa či dále do Evropy), kupte si pro jistotu něco do zásoby. I když koupíte nějaký materiál zbytečně, zaplatíte například na materiálu pro instalaci dřezu v kuchyni dejme tomu 300-400 NOK navíc, avšak chybělo-li by vám něco, prodraží se práce instalatéra v řádu několika tisíc, bude-li to muset jít koupit sám a přirazí-li k tomu svou vlastní marži.
Pokud jde o další práce (zedníci, topenáři, klempíři, pokrývači, truhláři a podobně), záleží na tom, jak velká práce to bude. Bude-li to práce na pár hodin, můžete to zvládnout sami. V Norsku jsou – ne úplně běžně, ale jsou – půjčovny profesionálního nářadí, takže nemusíte kupovat drahé vybavení a na YouTube je dnes, co se návodů týče, skoro všechno. Je-li to práce větší, třeba na více dní, vyplatí se udělat následující:
1) Dohodněte se s firmou z Česka, že jim v Norsku zařídíte nocleh (u sebe doma), diety (nachystáte jim snídaně/obědy/večeře), nářadí (zjistěte si, co potřebují a půjčte si to – i za to nejdražší nářadí dáte maximálně 200 NOK/den, takže počítejte kolem tisícovky na den za všechno, co jinak nemáte doma jako „běžné“ nářadí a kupte jim letenky – drahé nejsou, z letiště je přivezte domů.
2) Zaplaťte za jejich práci norskou DPH.
Tímto způsobem jste schopni ušetřit více než 50 % nákladů a zároveň budete mít vše legálně a oficiálně, takže neriskujete problémy s úřady či s pojišťovnou. A jako příjemný bonus může být pocit, že jste neudělali hejla odborářským vyděračům.
PS: Ptal jsem se kolegů v práci, jak to dělají oni, a říkají, že pokud zrovna nemění jističe nebo nepokládají ohřívanou podlahu, tak si to dělají ilegálně sami s tím, že doufají, že nevyhoří, a když vyhoří, tak se na jejich "amatérský" zásah nepřijde. Vzhledem k tomu, že do roku 1998 bylo možné dělat doma s elektrikou naprosto cokoliv, má většina z nich celoživotní zkušenosti a považují za nesmysl, aby něco, co dělali doma vždy, museli dělat předražení monopolističtí elektrikáři. Zatím ještě nikdo z nich nevyhořel, takže teorii nestačili ověřit. Takže tolik k reálné praxi.
