Čas od času se ozývají hlasy, které tvrdí, že s efektivitou dnešní výroby bychom vůbec neměli pracovat osm (a víc) hodin denně, jako se to dělalo v době, kdy byla efektivita práce výrazně nižší. Dnes již legendární citát Nigela Marshe zní: „Tisíce a tisíce lidí žijí své životy v tichém zoufalství, v němž dlouho pracují v zaměstnáních, která nenávidí, aby mohli věcmi, které nepotřebují ohromit lidi, které nemají rádi“. Proč to tedy ti lidé dělají?
Když na počátku 20. století ekonomové předpovídali, že kolem roku 2000 bude produktivita práce díky automatizaci tak vysoká, že lidé budou pracovat na svou obživu pouze pár hodin týdně, byla jejich představa ve srovnání s dnešní realitou poměrně naivní. Problém je v tom, že tak by to mohlo být pouze tehdy, spokojili-li by se lidé v roce 2000 se stejnou životní úrovní, jakou měli v roce 1900. Tehdejší ekonomové zcela evidentně nebrali v potaz něco, co my považujeme za zcela samozřejmé – že by mělo být bohatství ve společnosti rozloženo víceméně rovnoměrně, s odchylkami maximálně o jeden-dva řády u schopných a nejschopnějších, či u méně schopných či zcela neschopných. Problém je v tom, že v roce 1900 byli bohatí výrazně bohatší, nežli relativně málo početná střední třída, a chudí byli výrazně chudší, přičemž špatná kvalifikace chudých vrstev způsobovala, že se o kvalifikovanější práce nebilo zdaleka tolik lidí – pročež tito mohli profitovat z vyšších příjmů v poměru k běžné mzdě, nežli je tomu dnes, kdy na dobrý standard může dosáhnout mnohem více lidí.
Podívejme se na to, co z materiálních věcí lidé potřebují především – bydlení, které bude optimálně teplé/studené, prostorné, čisté a bezpečné; energii, která zajišťuje dostupnost automatizace v každé domácnosti a která výrazně šetří čas; dostatek zdravého jídla a pitnou vodu; možnost dopravy, která není příliš drahá a je časově dostupná; bezpečí a stabilitu, aby se dalo plánovat do budoucna. Zní to jako málo, ale chceme-li, aby tyto hodnoty byly univerzálně dostupné, je to oříšek i pro nejbohatší státy světa. To, co je zajímavé, je, že země tzv. prvního světa jsou již natolik efektivní, že začínají být schopny tento standard dopřát všem, kteří v nich bydlí, přesto v naprosté většině z nich je jasná volba, co udělat s větší efektivitou – místo pracovat méně vydělávat více, aby bylo na nová auta, iPady a podobně. Otázkou je – stojí to za to?
Jednou z věcí, kterou si na Norsku cením nejvíce, je to, že velmi mnoho zdejších lidí, a to i včetně velmi vysoce postavených, by na předchozí otázku odpovědělo „ne“. Zatímco v Británii, Německu, Nizozemí, o USA nemluvě, je normální takový známý kolotoč: mám hodně práce – pracuji na tom, abych ji udělal efektivněji a měl ji dřív hotovou -> dávám signál, že mám volno pro další práci, v Norsku se to dělá jinak. Typický Nor, který zefektivní svou práci natolik, že udělá totéž za kratší dobu a lépe, reaguje jinak: je rád, že si díky tomu může snížit úvazek na méně než 100 procent (v podstatě každý, kdo není zatížen nějakou extrémní hypotékou, tuhle možnost využívá), čímž zároveň zabíjí dvě mouchy jednou ranou, protože dává příležitost pracovat těm, kteří mají jinde ve světě problém se zapojit – mladým rodičům, absolventům, lidem nad 50 let a podobně. Co Norové ve svém volném čase dělají? Buďto se starají o děti, mají-li nějaké, věnují se svým zálibám, chodí na dobrovolné brigády zlepšující své okolí (tzv. dugnad – příklad je třeba úklid čtvrti, hrabání listí či sekání trávy na obecním a podobně) či se přihlásí na kurz jazyka, zpěvu, pletení či čehokoliv jiného. Jaký je důsledek? Nízká nezaměstnanost, málo stresu mezi lidmi, díky čemuž se lidé ve zdraví dožívají delšího věku (a tak kdo chce, vydrží pracovat do 67 let podobně efektivně, jako zamlada – čímž odpadá další důvod k diskriminaci). To vše je automatickým důsledkem jednoho – že se Norové nebojí říct „už mám dost, nepotřebuji mít víc a jít výš“. Tím pádem tak mají víc nebo jdou výš jen někteří, které to baví a pro které to nepředstavuje extrémní psychickou zátěž.
Jenže jak je možné, že tenhle model nefunguje jinde, i když by mohl? Je to jen otázka předsudků. Málokde v industrializovaném světě totiž lidé dokáží docenit hodnotu volného času. Korporátní propaganda ve stylu „up or out“, kterou se dokonce některé firmy přímo chlubí, spolu s reklamní masáží způsobuje, že lidé ztrácejí svůj život mezi prsty, a když si uvědomí, že jen běhali jako křeček v kolečku, už jsou zpravidla zničení po celoživotní – často zbytečné – dřině a nemohou tak dělat to, co jim dojde, že vlastně chtěli, a to je žít svůj vlastní život.
Jistě někdo namítne – jenže peníze jsou přeci potřeba! Odpověď je ve stylu chytré horákyně: jsou i nejsou. Peníze samy o sobě nejsou cílem, jen prostředkem k zajištění věcí, které chceme. Jistě, je mnoho lidí, kterým ve výčtu základních potřeb, jak byly uvedeny výše, něco chybí, a tam je zcela pochopitelné, že potřebují dřít, aby to získali. Ale kolik je i v České republice těch, kteří vše z tohoto seznamu mají, a přesto dřou v podstatě pouze proto, aby věcmi, které nepotřebují, ohromili lidi, které nesnášejí? Vsadím se, že nemálo – a nemálo jich také osobně znám. Mnohým z nich chybí v životě adrenalin a touha udělat něco velmi odvážného; skáčou tak bungee či z letadla, lezou na Mt. Everest či dělají podobně extrémní věci, protože si chtějí dokázat, že mají odvahu to udělat. Přitom ještě často nepřišli na to, že daleko odvážnější, nežli vylézt na Mt. Everest, je veřejně prohlásit: „už jsem v životě dosáhl dost, je čas na to, ten život žít“.
