Bufdir schopnostem rodičů evidentně nevěří

Ředitelka Bufdiru, nejvyššího orgánu sociálně-právní ochrany dětí v Norsku, se vyjádřila pro deník Aftenposten, že není dobře, když si jsou rodiče jistí správností výchovy neopřené o vědecké či státní autority, a že láska nestačí.

Toto je překlad článku, jak jej deník Aftenposten vydal:

Bufdir (Barne- ungdoms- og familiedirektorat, tedy Ředitelství ve věcech dětí, mládeže a rodiny) si myslí, že by se rodiče měli přestat spoléhat na vlastní intuici

Sedm z deseti rodičů si myslí, že automaticky vědí, co je pro jejich děti nejlepší. To považuje ředitelka Bufdiru, Mari Trommald, za znepokojivé.

V průzkumu veřejného mínění, publikovaném ve čtvrtek v týdeníku Arendalsuka odpovídá zhruba jeden rodič ze tří, že si jednou nebo víckrát za týden není jistý tím, že to, co dělá, je pro jeho děti tím nejlepším.

„Moderní rodičovství je natolik komplikované, že ho nelze zakládat pouze na intuici a reflexech“, uvedla ředitelka Mari Trommald z Bufdiru. Na jednu stranu je toho názoru, že je dobře, že 70 procent rodičů se cítí jistě ve své roli, ale zároveň říká, že aby byl člověk dobrým rodičem, potřebuje znalosti založené na vědeckém poznání. „Příliš málo [rodičů, pozn. překl.] využívá služeb, které mohou odborně pomoci, jako jsou například zdravotní střediska či úřady na ochranu rodiny“, uvádí. Myslí si zároveň, že nejen rodiče, ale celá populace by měla mít více znalostí o schopnostech být rodičem. „Nestačí mít s dětmi dobré záměry a velmi je milovat, člověk klidně může přivést své děti samou láskou do hrobu. Mělo by se to kombinovat se správně nastavenými limity [ve vztahu k dětem, pozn. překl.]“

S názorem ředitelky Trommald, že je znepokojující, že většina rodičů si myslí, že ví, co je pro jejich děti nejlepší, jasně nesouhlasí rodina Dyrnesových ze Siggerudu. „Dnes se přikládá velká pozornost tomu, aby rodiče vychovávali děti přímo skvěle“, říká Therese Dyrnes. V útulném domě mezi mořem a lesem v obci Ski má rodina se čtyřmi dětmi bezesporu klidnější život, než mnozí jiní. Jak ona, tak její manžel Trond si myslí, že je správné, že se naprostá většina rodičů ve své roli cítí jistě. „Požadavky, jaké společnost má na rodinný život, jsou příliš vysoké“, myslí si matka. „Hodně lidí cítí, že je nezvládá“.

To, že jeden rodič ze tří si pravidelně není jistý tím, jestli je dobrým rodičem, vidí ředitelka Trommald jako dobré znamení. „Jistá míra pokory a nejistoty je pozitivum. Ale problémy nastávají, když člověk hledá [informace, pozn. překl.] na špatném místě“, říká a dodává, že to, že 30 procent rodičů – a byli to nejčastěji muži – uvedlo, že hledají na internetu rady jak vychovávat děti, je důležitá informace.

Také rodiče Dyrnesovi znají pocit nejistoty z dorůstání jejich vlastních dcer Miriam (10) a Rebekky (9). Jak nastavit hranice, co děvčata smí, a co ne? Pro to, že si je pět rodičů z deseti nejistých ohledně role sociálních sítí, mají velmi dobré pochopení. „Zrovna teď s Miriam diskutujeme o tom, kdy může začít používat Instagram; držíme se přitom [firmou stanovené, pozn. překl.] věkové hranice 12 let. Spolu s většinou dotázaných uvádějí, že nejsou-li si něčím jistí ohledně výchovy, hovoří o tom s blízkými přáteli. „Zatím jsme takových situací moc neměli, ale určitě ještě přijdou“, uvádějí.

Ředitelka Trommald si myslí, že je potřebné, aby na internetu byly vědecky ověřené rady, jak vychovávat děti. „Zde máme před sebou ještě kus práce. Mělo by být stejně samozřejmé mluvit o tom, co je dobré rodičovství, jako o tom, že děti mají jíst ovoce a zeleninu a mít dostatek pohybu“, poukazuje.

Otázka Aftenpostenu: „Pokud byste měla vybrat jednu věc, která vás na současném rodičovství znepokojuje nejvíce, která by to byla?“ – „Otevřené konflikty a hádky mezi rodiči mohou mít za následek nemocné a nejisté děti. Vědomí toho, že to může škodit, může stačit k tomu, aby lidé změnili své chování“, odpovídá.

V průzkumu odpovídá devět rodičů z deseti, že by řekli svým přátelům, kdyby se podle nich nechovali vůči svým dětem dobře. Sedm z deseti si myslí, že je v pořádku si vyslechnout názor o tom, že by měli něco jako rodiče dělat jinak.

Rodiče na Siggerudu by rádi měli možnost se ozvat, pokud by se ve skupině jejich známých nebo ve škole dělo něco, o čem je potřeba mluvit. „Ale v praxi je to složitější“, dodávají Therese a Trond Dyrnesovi.

(konec)

Zdroj: Bufdir mener foreldre ma slutte a stole pa ryggmargsrefleksen, Aftenposten 12. srpna 2015, http://www.aftenposten.no/nyheter/iriks/Bufdir-mener-foreldre-ma-slutte-a-stole-pa-ryggmargsrefleksen-8122701.html

Diskuse k tématu zde: https://www.facebook.com/aftenposten/posts/10153437381130516

Tento článek jsem přeložil proto, že ho považuji za důležitý pro pochopení toho, oč v Norsku jde a proč argumenty typu „ale vždyť to dítě má milující rodiče“ se nesetkávají u úřadů s odpovídající odezvou. Myslí-li si ředitelka úřadu, pod který spadá celý systém sociálně-právní ochrany dětí, že rodič se neobejde bez vědeckých metod a bez toho, aby byl veden institucemi v tom, jakým má být rodičem, těžko může být něco větším důkazem, že je v Norsku něco fundamentálně špatně. Stojí za to se podívat do diskuse pod článkem, a to jak na Disqusu, tak na Facebooku. Naprostá většina komentářů vyjadřuje pobouření nad slovy ředitelky Bufdiru, vysmívá se jí, nebo jí nadává. I to o něčem svědčí.