Bude zaveden Zákon na ochranu češství?

Jakkoliv bych označil Mustafu Kemala Atatürka za mého nejoblíbenějšího diktátora dvacátého století (měl-li bych si jednoho vybrat), jedna věc se jeho myšlenkovým následovníkům nepovedla docela určitě – v roce 2005 schválený kontroverzní Zákon na ochranu turectví - čl. 301 TZ. Pod něj se totiž dá schovat naprosto všechno. S velkou obavou sleduji rostoucí národní šovinismus v české společnosti a začínám mít obavu, zda se nepropracujeme k něčemu podobnému. Našlápnuto máme dobře.

Pojistit si nedotknutelnost národní cti a „hrdosti“ zákonem je důležité tam, kde je národní povědomí natolik slabé, že si jej musí stát vynucovat silou. V případě tureckém to samozřejmě smysl mělo, protože Atatürk stavěl moderní Turecko a pojetí turectví prakticky od nuly - a dodnes mnoho tureckých občanů má problém s tím se jako Turci identifikovat, zejména Kurdové. Leckdo by se mohl podivit, kdybych řekl, že česká identita je na tom podobně bídně jako ta turecká v kurdských oblastech, ale skutečně je tomu tak.

Ve vztahu k češství vidím u mnohých občanů Česka zejména dvě protikladné emoce, které ovšem mají stejnou příčinu. Většina Čechů se podle mých zkušeností dělí do dvou skupin – do těch, kterým je jejich česká identita jedno, často se za ni dokonce stydí a do těch, kteří zase naopak jsou hákliví na cokoliv, co by mohlo zavánět kritikou něčeho českého byť jen vzdáleně. Tento jev je podle mě způsoben tímtéž, a sice likvidací tradiční české identity, která měla svou hloubku a svou staletími ustálenou náplň a její nahrazení nejprve obrozeneckým, poté republikánským a posléze „komunisticky revolučním“ nesmyslem, který měl s tím skutečným češstvím společného asi tolik, co kazajka s kazajkou svěrací, či, chcete-li, Maova Čína s tisíciletou tradicí čínského císařství.

Českou identitu, tu tradiční, podle mého názoru nejlépe vyjádřil ve své knize Cirkus Humberto Eduard Bass. Čech jako člověk Evropy a světa znalý, poctivý a vynalézavý fachman, který klidně může cestovat za prací a žít kdekoliv na světě, ale který ví, odkud pochází, a který se snaží svému lidu dělat dobrou reklamu zejména vlastním příkladem. „Jsi přece Čech, jasně, že to dokážeš!“ – to je krédo, které se Eduard Bass snažil ukázat a které mimochodem bylo pravdivé. Čeští inženýři a podnikatelé v druhé polovině století devatenáctého a v první polovině století dvacátého patřili ke světově obdivuhodné elitě. Pan Hašek v hrobě promine, ale navzdory jeho blábolům ve Švejkovi byli čeští císařští vojáci oddaní své vlasti a bojovali velmi statečně – byli respektováni jak svou vlastní armádou, tak protivníky. Řeči o tom, jak masově zrazovali své vojsko a odcházeli do legií, či jak sabotovali vlastní pluky, vypadají dost hloupě, uvážíme-li, kolik takových případů bylo (zhruba 6 procent všech bojujících Čechů) a jaký byl jejich poměr k vojákům loajálním. První světová válka tak byla pro Čechy válkou občanskou, kdy většina stála na straně císaře a menšina za pomocí spojenců vybudovala republiku, v níž té většině zbourali spoustu symbolů, památek a v níž systematicky ničili paměť na dobu minulou.

Tehdy se stal „oficiálním“ mýtus o čistě slovanských Češích, smyslem jejichž dějin bylo bojovat s Němci. Česká identita, jak ji chápe většina, se tak stala primitivně nacionalistickou a plnou velmi podivných pohádek ve stylu „kterak lid prostý Národní divadlo z krejcárků postavil“. Jak známo, i sebelepší lež je falešná a i člověk o její pravdivosti stoprocentně přesvědčený podvědomě přeci jen tuší, že to úplná pravda není. Takový pak reaguje podrážděně – na rozdíl od člověka, který si je svou identitou opravdu jistý.

Poslední dobou bohužel takoví lidé dostávají příliš mnoho síly, příliš mnoho mediálního prostoru a, co je nejhorší, příliš silnou politickou reprezentaci. Začíná se opět kádrovat, kdo „je natolik Čech“, aby mohl o vlasti mluvit či ji nějak reprezentovat. Opět se mezi lidmi ukazuje odporný protiemigrantský étos. Odešel jsi? Tak nám do toho nemluv, zůstaň, kde jsi. Diskuse pod články o volbách v zahraničí jsou plné požadavků na ukradení volebního práva Čechům žijícím v zahraničí. Kde se tohle jenom bere? Taková nenávist k vlastním emigrantům je mi naprosto neznámá z jiných zemí, a to i včetně Slovenska, které s Českem sdílelo velkou část dvacátého století. Že by to bylo tím, že takoví Slováci většinou vědí, kým jsou?

Z vlastní zkušenosti musím velmi jasně říci, že naprostá většina českých emigrantů, které jsem potkal, jsou autentickými vlastenci. Lidmi, jejichž vlastenectví je hluboké a promyšlené. Museli si často bolestivě odpovídat na otázku „Kdo jsem?“, museli se o své češství starat, pokud nechtěli, aby jejich identita zanikla. Museli ho umět integrovat do hodnot jiných společností – na rozdíl od těch, kterým stačí k národní hrdosti vylhaný školní dějepis a hokej. Zač potom tolik nenávisti?

Minulý víkend byl svátek svatého Václava. Knížete, který se i v mladém věku zasloužil o to, aby se české země staly součástí civilizovaného světa. Svým citlivým humanismem ukázal, že bez ohledu na to, jaká je doba, lze se chovat jako slušný člověk s respektem k druhým. Jeho odkaz je pro mě odkazem toho, v čem by měla spočívat pravá česká identita. Proto jsem vyvěsil 28. září na domě v protokolárním pořadí vlajku norskou (země, kde jsem – nevyvěsit ji by bylo chápáno v každé zemi jako neslušné), českou a evropskou – neboť svatý Václav to byl, kdo jako první řekl jasné ne zatrpklému a zhoubnému izolacionismu.

Možná si Češi zemanovsko-bobošíkovského stylu zavedou zákon na ochranu češství, ostatně vedle zákona o Benešovi zaslouživším se o stát se bude vyjímat více než dobře. Mohou stokrát přikázat, že se kroky českých republikánských představitelů, ať už současných či minulých, nesmějí kritizovat, ale nikdy si tím autentické vlastenectví nevypěstují. Podobně jako Turci vypadají směšně a nikoliv hrdě, když popírají arménskou genocidu a kritiky premiéra zavírají za znevážení turectví, stejně směšně budou vypadat i ti, kteří budou trvat na oprávněnosti msty na německojazyčném obyvatelstvu či kteří budou chtít odebírat emigrantům volební právo. Bohužel na příkladu tureckém je dobře vidět, jak málo jsou si takoví lidé vědomí této směšnosti své.

A ty, svatý Václave, patrone země české, to vidíš. Jak smutný i směšný pohled najednou.