V Norsku je z domácí produkce, kvůli protekcionismu, kolem 40 % potravin v supermarketech. Výsledek je oligarchizace celého potravinového řetězce, vyloučení živnostníků a menších firem a totální oligopol v podobě velkých koncernů.
Jak se žije ve světě, kde je 85 % zboží v obchodech místní produkce? Těžko říct. Pojďme se ale podívat do Norska, kde je takového zboží zhruba 40 % v důsledku všech možných protekcionistických opatření.
Stejně jako opatření proti koronaviru vypadají, jakoby je Andrej Babiš s dvoutýdenním zpožděním opisoval z Izraele (ne, není takový génius, aby na to, čím se tu teď chlubí, přišel sám), jeho vize ekonomiky a autority finančního úřadu je jako opsaná z Norska. Už když jsem se v roce 2016 stěhoval z Norska do Česka a Češi se vztekali nad tím, jak se stát skrze EET vtírá do jejich životů a označovali to za reinkarnaci StB, z norské perspektivy jsem si říkal, a snad i tady na Facebooku psal něco v duchu "to ještě nevíte, co všechno se dá kontrolovat".
Jestli je v Česku představa, že Barnevernet je úřad, který "může leccos", to ještě neměli nic do činění se Skatteetatem (takhle se to snad skloňuje v češtině, nominativ je Skatteetaten), tedy s Finanční správou. Nemohu mluvit za všechny české finančáky, ale mám osobní zkušenost s tím na Praze 6 a na Praze 8, a oba jsou nápomocné, paní na něm kompetentní, snaží se vysvětlovat, když podáte něco v daňovém přiznání špatně, poradí a společně to opravíte. Na tenhle přístup u Skatteetatu zapomeňte. Pokud jde o to, si "zakleknout" na někoho, kdo je příliš "podezřelý" tím, že si "moc vydělal", a to klidně i formou retroaktivně uvalené daně, Skatteetaten je ochoten jít hodně daleko, aby bylo po jeho. Tatínek mého kamaráda se takhle v Norsku s finančákem o retroaktivně vyměřenou daň soudil a vyhrál to až v druhé instanci, protože do té doby to byl argument finančáku "ale ty peníze abyste to zaplatil máte, tak o co vám jde, máte přeci peněz dost" a argument soudu první instance byl, že je špatně snižovat autoritu tak vážené instituce, jako je Finanční správa.
A není to jediný případ, kde to vypadá, že se zrovna tím - pro spotřebitele - horším, Andrej Babiš a jeho hnutí ANO v Norsku inspiruje. Další vidíme v jeho snaze o to, vnutit spotřebiteli domácí potraviny. Vypadá to samozřejmě pro mnohé lidi hezky - budeme "soběstační". Ale jak to vypadá v praxi?
V Norsku není žádná kvóta na to, jakého původu má produkce být, ale nečlenství v EU, vlastní zemědělská politika a cla na jídlo spolu s dalšími protekcionistickými opatřeními způsobily, že v Norsku je velmi těžké být nezávislý živnostník nebo malý podnikatel. Celý norský spotřebitelský trh je totiž pod kuratelou několika málo velkých řetězců, které jsou prakticky na všechno - od výroby potravin (Orkla, Tine) přes distribuci (Asko) po obchody, od hypermarketů po malé obchůdky na rohu (Norgesgruppen, Coop a Reitangruppen - dohromady 99 % trhu). Řetězce vlastní většinu hospod, kaváren, železářství, autoservisů a tak by se dalo pokračovat. V podstatě sen Andreje Babiše - země, v níž ti "malí živnostníci nepřekážejí".
Babiš se bude snažit prodávat tuhle ideu tak, že to "pomůže našim zemědělcům", ale na norském příkladu vidíme, že to tak úplně není. Co se totiž stane, když se takhle oligarchizuje trh? To můžeme vidět na čokoládovně Hval ze Sandefjordu, která má 14 záměstnanců a chce vyrábět čokoládu pro nejbližší okolí. Před pěti lety se jejímu majiteli podařilo vzbudit vlnu solidarity, kdy si postěžoval do médií, že zaměstnává 14 lidí, dělá čokoládu, kterou místní kupují přímo z čokoládovny, ale bude muset zavřít, protože není schopen dostat své zboží do žádného obchodu. Řetězce, které v Norsku totiž jsou, odpovídají "buď budete dodávat do celého Norska, nebo nikam". Čokoládu tak prodávalo těch pár květinářství, které ve městě byly nezávislé, obchod s cyklopotřebami, jehož majitel byl také živnostník a podobně. Tohle je přesně to, co se stane, když budou řetězce u nás přinuceny k tomu, aby prodávaly 85 % (absurndně vysoké číslo!) českých potravin - nebudou jednat s drobnými dodavateli, protože s tím nebudou chtít ztrácet čas. A drobný dodavatel pro ně bude prakticky každý kromě Agrofertu.
Bit je na tom samozřejmě spotřebitel. Není tajemstvím, že Norsko je jednou z nejdražších zemí na světě, a rozhodně to není kvůli tomu, že by tam byla vysoká cena práce. Platy se pohybují zhruba na bavorské úrovni, ale ceny jsou proti Bavorsku 2-3x vyšší, zejména právě za potraviny. Protože Norsko není v EU, dovážet cokoliv je byrokratická (a finanční) zátěž, kterou fyzické osoby nezvládnou, respektive se jim nevyplatí, takže dovoz zůstává opět na několika málo importérech, kteří dovážejí pro celou zemi. Celá země je tak v rukou několika málo oligarchů, kteří když se nějak dohodnou, jsou schopni spotřebitelům nastavovat ceny i výběr toho, co najdou v poličkách obchodů. A ten je v Norsku velmi úzký. Dodnes nezapomenu na pocit, když jsem vždycky vyjel "ven", ať už šlo o švédský Strömstad, Německo nebo Česko, a najednou nebyly v normální cenové kategorii na výběr tři sýry (Norvegia, Jarlsberg a Norsk Gulost), ale padesát. Nebo když jsem přišel do Hornbachu a tam měli na výběr desítky svítidel do koupelny místo norských... dvou. Dvou, která se holt velkoimportér rozhodl vozit do země a zásobovat ním všechny řetězce.
Nemáme ve zvyku ve spojitosti s Norskem používat pojmy jako "oligarchie", ale přesně takhle to ve výsledku vypadá. A je to něco, co si skrze Andreje Babiše pěstujeme u nás, akorát bez ropného bohatství, které Norsko má. Takže co v Norsku dosud táhla ropa, u nás potáhne Babišův dluh.
Výsledek? Budeme tu žít s mizerným výběrem za vysoké ceny, budeme skoro čistě národem zaměstnanců místo abychom tu měli dost živnostníků, nikomu se nebude chtít rozjíždět něco "velkého", protože stejně na něj pak někdo "zaklekne" a celé to budeme financovat z peněz našich občanů, kteří se ještě nenarodili, zatímco si budeme rok od roka zhoršovat kreditní rating.
Ale hlavně že budeme podporovat "naše lidi", že ano.
