... výřez z mé bakalářské práce o Heleně Třeštíkové jako významné osobnosti českého dokumentárního filmu...
Od roku 1922, kdy vstoupil na scénu dokumentárního filmu americký režisér Robert Flaherty (1884 – 1951) se svým filmem Nanook of the North „považovaným za první dokumentární film“ (28, s. 8), se na poli světové i české dokumentární tvorby odehrálo několik událostí, které nepříznivě otřásly jejím vývojem.
Impotence a avantgarda
Nenásilnou předehrou k těmto událostem byla rostoucí popularita hraného filmu v době po skončení 1. světové války. Nadvládu získaly zejména grotesky a komerční zábava, zatímco „český dokument byl totálně impotentní“. (28, s. 9) Proto byla pro intelektuálně založené tvůrce jediná naděje v lepší budoucnost zosobněna nástupem avantgardy na počátku 30. let 20. století. „Filmová avantgarda vznikla ve 20. letech ve Francii jako hnutí průkopníků moderní filmové řeči a nekonvenčního výrazu, z odporu proti banálnímu zindustrializovanému a zkomercionalizovanému klišé tehdejšího filmu.“ (27, s. 40)
Přes veškeré snažení českých filmových avantgardistů (např. Alexandr Hackenschmied, Jan Kučera, Otakar Vávra, Karel Plicka), kteří bojovali o nastolení nového pohledu na svět, na území našeho státu trvala tato slibná éra pouhé tři roky.
Druhá světová válka
Ve srovnání se Štollovým označením českého dokumentárního filmu po 1. světové válce za „impotentní“ lze dokumentární film v období 2. světové války definovat jako „bezpohlavní loutku“, která byla plně v rukách nacistických vůdců. Dokumentární film byl v této době „mocným nástrojem propagandy“. (28, s. 13)
1.1.2.1 První propagandistický film
Až do doby 2. světové války šlo v případě „propagandistického filmu“ pouze „o „propagování“ jistého přesvědčení s přihlédnutím k faktům a k síle výrazových prostředků. Nicméně až v nacistickém Německu byl tento výraz v souvislosti s dílem Leni Riefenstahlové přiřazen k dokumentárnímu filmu a vnesl do celého žánru škodlivý zmatek.“
(26, s. 92)
Právě z rukou této režisérky pochází film objednaný samotným Hitlerem nazvaný Triumf vůle. Tento počin pojednávající „o sjezdu strany v Norimberku“ označuje Gauthier za „přímo vzorový propagandistický film těžící z estetické vytříbenosti“. (26, s. 92)
1.1.2.2 Propagandistické filmy u nás
Podobné filmy vznikaly také na území naší republiky. Na rozdíl od Leni Riefenstahlové však tyto filmy vznikaly pod tlakem nacistických vůdců, kteří nutili české filmaře pracovat v nelidských podmínkách. „Někteří čeští novináři a filmaři byli nuceni spolupracovat na natáčení destrukce vesnice Lidice.“ (28, s. 13)
Jedním z výrazných filmů tehdejší propagandistické kinematografie byl film Terezínský ráj, který „měl ukázat světu lidské podmínky života v koncentračním táboře v Čechách“. (28, s. 13)
1.1.2.3 2. světová válka ve filmech Heleny Třeštíkové
Pravdu o těchto „lidských“ podmínkách v koncentračním táboře se můžeme dozvědět také z filmu Heleny Třeštíkové Hitler, Stalin a já (2001), ve kterém jeho hlavní hrdinka vzpomíná na dobu, která jí kromě několika let života vzala i rodinu.
Druhá světová válka se odrazila také v těchto filmech Heleny Třeštíkové: Má šťastná hvězda (2004), Nebe nad Evropou (2004) nebo Pokus o jedno výročí (1995).
1.1.3 Normalizace
1.1.3.1 Osudný rok 1968
Poté, co byla komunistická nadvláda po roce 1948 zmírněna v 60. letech, která jsou považována za určitou renesanci v dokumentárním filmu, Štoll je ve své knize označuje dokonce jako „zlatá éra českého dokumentárního filmu“ (28, s. 22), byl český dokumentární film ohromen další ranou, a to okupací sovětských vojsk v srpnu roku 1968. V tomto okamžiku bylo zřejmé, že „zlatá éra českého dokumentárního filmu skončila, komunistická moc se opět chopila vlády…“. (28, s. 23)
1.1.3.2 Rok 1968 očima Heleny Třeštíkové
Na tento sovětský útok, jenž zcela využil momentu překvapení, dodnes vzpomíná i Helena Třeštíková, která tehdy byla se svými rodiči na návštěvě u přátel v Německu. „Vzpomínám si, že jsme prostě nemohli uvěřit tomu, co se stalo. V televizi jsme viděli záběry z Václaváku, před naším domem tanky, chaos a střelba. A v Saarbruckenu okolo nás klid a pohoda zazobaného německého městečka.“ (20)
1.1.3.3 Nikdy si nezadat s komunisty
I přes možnost emigrovat do Švýcarska se však Helena Třeštíková vrátila a prožívala všechny osudové události, které se tehdy odehrávaly v jejím rodném městě, přičemž ji v boji proti komunismu nejvíce utvrdil sebevražedný protest Jana Palacha. „To byla událost, která mne poznamenala na celý život, protože Palach byl jen o rok starší než já. Přátelila jsem se se sochařem Olbramem Zoubkem, snímal Palachovu posmrtnou masku. Poté, co přišli do jeho ateliéru policajti, předal mi jeden odlitek k uschování. Dodnes ho mám jako zásadní připomínku té doby a mého tehdejšího předsevzetí NIKDY si nezadat s komunisty.“ (20)
1.1.3.4 Retardace dokumentárního filmu
Přestože se na toto krizové období díváme dnes, téměř 16 let po sametové revoluci, již s nadhledem, je nutné si přiznat, že vývoj českého dokumentárního filmu byl oproti světovému notně zpomalen. Na této retardaci se podílelo především uzavření hranic s okolním světem, z jehož filmové tvorby k nám tudíž neproudila téměř žádná inspirace.
1.1.3.5 Komunismus ve filmech Heleny Třeštíkové
Krutá doba komunismu na nás dýchá také prostřednictvím výpovědí jeho mnohých obětí, které jsou zároveň hlavními protagonisty dokumentárních filmů Heleny Třeštíkové. K těmto filmům patří např. dříve zmíněné snímku Sladké století (1997), Vyloučeni z literatury, Lidé, mám vás rád! (1998) nebo Hitler, Stalin a já (2001), ale také Jestli něco potřebuje naši pomoc, je to svoboda (1990), což je portrét studentského vůdce sametové revoluce.
1.1.3.6 Shrnutí nelehkých časů dokumentárního filmu
Na závěr této kapitoly by bylo vhodné uvést určité shrnutí celé té doby, která neustále házela českému dokumentárnímu filmu klacky pod nohy. Český dokumentární film však díky intenzivnímu úsilí boj o své přežití ustál, ač cesta k tomuto vítězství byla nelehká.
„Dokumentární tvorba v Československu procházela složitým a dramatickým, zároveň i značně zajímavým vývojem. Její česká národní část se zásluhou talentovaných mladých tvůrců pozvedla z odporu proti netvůrčí konvenci industriální kinematografie ke škole vážného společenského a uměleckého dosahu, na kterou pak mohl spolehlivě navázat dokumentární film ve znárodněné kinematografii po válce. Lidově demokratická republika vytvořila dokumentaristům takové pracovní a tvůrčí podmínky, které se právem staly kulturní chloubou státu. Ale brzy nato období dogmatismu vyvrátilo z kořene nejen dokumentaristickou organizaci, ale i samotný smysl a poslání dokumentární tvorby ve společnosti: z „tvůrčí interpretace faktů“ se stala glorifikace fikcí. Teprve léta po XII. Sjezdu KSČ vrátila dokumentární tvorbě její pravou funkci.“ (27, s. 270)
Martin Štoll (1973), režisér dokumentarista, pedagog FAMU a dramaturg ČT.
Leni Riefenstahlová (1902 – 2003), německá režisérka. Proslavila se především ve 30. a 40. letech propagandistickými snímky na objednávku nacistického režimu.
Jan Palach (1948 – 1969), český student, který se 16. ledna roku 1969 na protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy upálil na pražském Václavském náměstí.
Olbram Zoubek (1926), významný český sochař.
