Když hořím

Poslední roky ke konci letní sezóny pokaždé hořím. Ne láskou a vášní, co by se od ženy mého typu dalo čekat. Nemám ani protestní úmysl,abych zažehla velké zdatné tělo pro myšlenky potlačované svobody, jak činil náš hrdina Palach.

Koneckonců, nejsem ani terorista, pro kterého sebezničení představuje smysluplnou bránu do božího ráje. Neoslovuji vzplanutím davy, utlačované skupiny, politiky a všechny křivdy světa. To ne. Já hořím nechtěně.Z neznalosti fyzických zákonů anebo z vlastní blbosti.

Poslední popáleniny jsem si přivodila nedávno. Doznívaly podzimní teplé dny. Pominul zákaz pálení na zahradách. Vzešla touha udělat něco užitečné na vlastním pozemku!Těsně nad zemí zůstalo asi osm pařezů různé velikosti, které překáží při kosení. Zbytečně hyzdí zatravněnou parcelu. Po létech sypání různé drahé chemie do samotného nitra kmenů, nedošlo k cílenému rozkladu. Drží pevně, drží stále. Napadlo mě konečné řešení. Zapálit a nechat vyhořet. Bude klid.

Každý kmínek jsem pečlivě vystlala pomačkanými novinami, které spolehlivě vzplanou. Tisk rychle uhořel. Dřevo ani nechytlo. Procesu musím být nápomocná ! Kápnu na pařezy z tmavé láhve s obsahem namíchaného lihu s benzinem. S poloprázdnou flaškou v ruce nic netušíce o chování výparů a plynů ve vzduchu, škrtám nad největším kmenem dlouhou krbovou sirku.

Ocitnu se v exotermické oxidaci  hořlavých plynů. Přímo v epicentru. Ve vzduchu kmitají světle žluté plameny, ve kterých vidím hořet moji popálenou ruku z předešlého roku / vloni celé předloktí schytalo 1,5 l vařící vody/. Podvědomě a zkušeně, pudem sebezáchovy odhazuji láhev. Začne hořet i trávník kolem. Na poslední chvíli zakloním hlavu. Zachraňuji již věkem zdevastovaný obličej. Představa, jak by hořely vlasy nadupané chemií objemových tužidel a laků , v mžiku vrátila mozek do reality.

Hořím! Cítím, jak škvaří volné kraťasy na holém těle. Ruka v plamenech! Uvědomuji si, že ječet nemá smysl. Nikdo neuslyší řev. Probleskne hlavou: „ Bože, kdo mě zachrání?“ Hodím se do pozvolna hořící a tlející trávy, která taky schytala chemii. Válím sudy. Tři anebo čtyři. Bolest necítím. Již z předchozích rozsáhlých popálenin vím, že bolí jenom do chvíle úplného seškvaření. Pak znecitliví až do nárůstu nové kůže.

Konečně dostanu smysluplný nápad záchrany. Vyválená z trávy, stále tlející, skočím do sudu s dešťovou vodou. Naštěstí je u studny, kterou ukončuje betonová skruž s krytem. Uf, nemusím do sudu skokem jak Hejnová přes překážky. Vlezu elegantně a chytře. Vystoupím na betonovou základnu a pak šup obkročmo do sudu. Přeci nenechám uhořet můj výstavní pěkně zakulacený zadek. Natěsnaná se krčím na dně. Vody bylo málo. Zadek zachráněn, ruka nikoliv.

Ze sudu lezu s holým, ale nepoškozeným zadkem, s cáry uhořelých šortek a  ohněm  zdevastovanou rukou. Už jenom odvézt se na ošetření oddělení popálenin. Tam už přesně ví, co  dál se mnou.