Užívat si života plnými doušky

Je pravdou, že kouření bylo a ještě je velkým zdrojem příjmů státního rozpočtu. Na něco zemřít musím, argumentovali naši kuřáci. Kuřáci mají svůj „požitek“, vláda „zisk“.

Vždy v epicentruA.Mach

Obojí je však relativní a spíše krátkodobé. Můj děd i otec kouřili jak tovární komíny za mého mládí. Jenže děd se dožil vysokého věku i pevného zdraví, kdežto můj otec  zemřel na ucpání cév poměrně brzy. A určitě jejich zdravotní stav souvisel i s čistým venkovským prostředím Šumavy, ve kterém oba žili. Kouřit za dnešního stavu životního prostředí je opravdový hazard. Navíc pasivní kouření postihuje často i bezmocné nekuřáky a děti.

Nedávno jsem po několika letech opět navštívil Bolevecký rybník a stejně jako před  léty se na polehávající rekreanty při zemi linul nepřetržitý pás cigaretového dýmu. Kouřili kuřáci, kouřili nekuřáci, kouřily děti. Kuřáci a kuřačky měli asi domluvené střídání a tak jsme z kouře nevyšli. Jen nad hladinou rybníka to byla pohoda. Díky, páni kuřáci,  že při plavání nekouříte. A hospod bez dýmu je také poskrovnu. I v tomto případě selhává neviditelná ruka trhu. Mimochodem pusa od kuřačky - to musí být laskomina.

Kromě cigaretového dýmu ale mají dnes všichni k „užívání si života“ další pochoutky. Ty už ani nejsou vnímány jako škodliviny, ale běžná součást stravování a života. Mnozí z nás si bezohledně užívají způsobem života, který vede k nadměrnému čerpání přírodních zdrojů, nadměrné produkci odpadů a nadměrnému poškozování životního prostředí i zdraví. Svého, i  svých dětí a bližních.

Zvyšující se konzumace uzenin, sladkostí, nepřírodních umělých potravin kontaminovaných chtěnými i nechtěnými chemikáliemi, drog, konzumace alkoholu, ale i nadměrná spotřeba všech druhů energií a surovin pro uspokojení vlastního požitkářství jsou varující. K tomu je třeba přičíst výfukové zplodiny, PAU a tisíci škodlivinami kontaminovaný prach, stres,.... Není náhodou, že narůstá počet tzv civilizačních nemocí, není náhodou, stoupá počet rizikových těhotenství, neplodnosti, alergií. Cévních chorob, rakoviny, atd,. Jsou to následky našeho způsobu života.

Český herec Jan Tříska,  žijící většinou v USA, klasifikoval postavení kuřáka v USA: Je to slaboch, člověk na okraji společnosti, stydící se za své kouření, který si rovněž uvědomuje svůj nežádoucí stav, ne nepodobný drogové závislosti.

„Zvláštní kapitolou jsou kuřáci v televizi a filmu. Elegantně mezi prsty sevřená cigareta, modré, kroutící se obláčky dýmu navozují dramatickou atmosféru filmového příběhu, a hrdiny sledovaného televizního seriálu. Ve skutečnosti a do konce domyšleno, však ten dým prozrazuje slabochy, kteří se často potřebují opřít o nějakou berličku a cigaretový dým je právě tou křivou berličkou herce i autora tam, kde samotný příběh je „tuctovka“. Vždyť to téměř každý zná podle svých rozpačitých začátků ve společnosti, v kavárnách, tanečních sálech. Jeho chybějící sebevědomí a rozpačité mládí by tehdy potřebovaly  nějakou pořádnou oporu (nejen cigaretu  a pivo), ale možná dokonce i dvě francouzské hole.  

Ve stejné době, kdy americké tabákové koncerny (a nejen ony) u nás prezentovaly na billboardech a na každém kroku kuřáka, jako opravdového chlapa ze západu, prostě hrdinu, idol mládeže, už mládež i dospělí v rozvinutých zemích končili s kouřením. Našim bývalým vládám a reklamním agenturám se ale stále dařilo za pomoci našich legislativců ohlupovat občany do té míry, že velké části národa prezentace násilí i kouření vůbec nevadí a dokonce považují takovou reklamu i tabákové výrobky za značné zdroje příjmů a za projev svobody. Otevřeně se hovořilo tehdy o tom, že nikoli zadarmo zastupovali naši poslanci zájmy tabákového průmyslu. A dnešní lobby není o nic chudší, ba právě naopak.

Pan prezident K. tvrdí, že ekologie není vědou, ale jen náboženství jakési. A není snad náboženstvím, že někteří z nás, kteří se nezajímají o to co jedí, jen věří, že potraviny, nápoje i vzduch jsou neškodné, čisté, bez nebezpečných reziduí a přísad. Nebo jen v  hranicích norem. A proto není třeba se tím zabývat. Vždyť na to máme celou řadu odborných institucí a orgánů.

Není snad náboženství právě v té neotřesitelné víře, že člověk vždycky zvítězí nad přírodou a jejími živly, že si beztrestně můžeme přírodu poškozovat a kořistit? Není právě ten antropogenní přístup, že se naše planeta neohřívá zásluhou člověka, náboženstvím? Náboženstvím, vnuceným strachem z následků našeho počínání?