Na prahu sedmého nebe

Ludvíkova příprava na život s druhým pohlavím pokračovala nezadržitelně a protože neměl až do čtvrté třídy na pražské škole slaboproudé elektrotechniky jedinou spolužačku, nesmělý dotyk rozkvetlých, ale dosud neopylených kvítků, měly nahradit taneční kurzy.

Polemika vítána.Alois Mach

A v chlapeckém internátě v Hlubočepích, „jak by smet“, žádná dívka na obzoru. Proto jeho příprava probíhala spíše dálkově a teoreticky. První zlom tedy přišel v tanečních, kde se červenal víc než ti ostatní dohromady, přesto ale už měl  povinně dívku v náruči. A protože se v něm, kupodivu, probudila nějaká rytmická krev předků, nešlapal své tancem a ostychem růžovolící kolegyně tak, jak bylo v tanečních zvykem, ale pomáhal slečnám opravdu tančit. S pomocí několika málo bezprostředních děvčat se dokonce mu podařilo vést i rozhovory, které měly patu a někdy i hlavu.

Ovšem horší to bylo s těmi tanečnicemi, které se styděly také. Několik předem připravených vět k zastavení startujícího trapasu nestačilo a tak se soustředil více na tanec, který se nakonec stal jeho oporou a zlepšoval mu jeho pošramocené sebevědomí. Oporou škobrtající konverzace byla i hudba: Yveta Simonová, Standa Ježek a jeden z nejlepších orchestrů v republice, orchestr Zdeňka Bartáka.

A schůzky s tehdy ještě něžným pohlavím, které absolvoval až ve třetím a čtvrtém ročníku? Setkání byla stejně nesmělá i často trapná, ale vždy s neopakovatelným  a nezapomenutelným vnitřním kouzlem, právě díky studu obou aktérů.

V požehnané době 4.ročníku a blížících se maturit také vrcholily aktivity, pořádané Žákovským domovem pro chlapce z internátu v Hlubočepích a dívčiny z dívčího internátu na Karlově náměstí. A velkým pomocníkem nesmělých dorostenců byl sám Jaroslav Foglar. Zatímco Ludvík už v osmiletce přelouskal všechny Foglarovky a řadu časopisů, někteří studentíci vůbec netušili, jak slavnou, ale režimem přidušenou, osobnost tu mají.

Organizovaná setkání žákovských domovů přinášela bezprostřední blízkost nedočkavě se rozvíjejících květinek a úlevnou posilu stejně vyplašených skupinek dorostenců. Ludvík si dokonce domluvil i rande s malou Ditou z Karlových Varů, jenže pak už věděl, že by jí neměl dávat naději a tím jí ubližovat. Bylo to poprvé, co nebyl on sám odmítnut a tak vztah skončil dříve než začal. Smutná dívenka nevěděla čím se provinila a Ludvík si dělal výčitky, ale tak už to bývá.

Mnohem odvážněji už si počínal Ludvík při zábavě na betonovém parketu v Hlubočepích, kde hrál na harmoniku s několikačlennou hudební skupinou internátníků. Ludvík sám harmoniku rád neměl a raději by se byl učil hře na saxofon, ale rodičové rozhodli a nyní harmonika přinášela malé ovoce šestileté námahy při učení se být virtuosem. K tomu, samozřejmě, nikdy nemohlo dojít, ale největší hity hudebních skladeb byly stejně odposlouchány ze zahraničního vysilače Luxembourg. A ty si tehdy z ideologických důvodů nemohly dovolit reprodukovat ani velké orchestry. Psal se rok 1958 a ani režimem pronásledovaný a většinou z nás, studentíků, milovaný vychovatel Foglar, zvaný Jestřáb, asi netušil, že i z tohoto internátního hudebního repertoáru by mohl mít velké problémy.

Vedlejším produktem hudebního vystoupení, kdy toho hudebníci mnoho nenatancovali, byl obdiv několika opravdových slečen. Ludvík, ač požádán aby přijal umístěnku (závazný příslib zaměstnání)  v Tesle Karlín a zůstal v Praze, usoudil, že Prahy už bylo dost a zatoužil vrátit se do rodné, tehdy stále ještě „černé“ Plzně. A tak ten večer také poprvé vášnivě a dlouze líbal Helenu, sladkou a přístupnou, štíhlou a přitažlivou. Ludvíkovi se otevřel kousek obzoru ze sedmého nebe. Rozkvetlé jarní kulisy parku u hlubočepského zámečku jugoslávského (a z Čech vyhnaného) šlechtice Perkuta, nemohly pro mladé zájemce o život učinit více. 

Soudruzi z KSČ tak vyvlastněním zámečku a přilehlých vinných sklepů tu nevědomky založili líheň dospívajících a po opačném pohlaví toužících holobrádků. Vlastně ti cucáci ani nedocenili mimořádně čisté a zdravé životní prostředí zastrčeného kouta Prahy, kde se mohli toulat v blízkých skalách, na Barrandově a v Hlubočepích, i koupat ve studené Vltavě. Někteří, včetně Ludvy, tehdy s adrenalinem v krvi plavali poprvé přes tak velkou   Vltavu.

V internátu byla, samozřejmě, i „kvítka nedonošená“ a na ně citlivá „Jestřábova“ povaha  nebyla připravena (jaký rozdíl proti skautíkům z Foglarových oddílů). Ti mu přiměřeně komplikovali život. Ostatní se však poctivě snažili ulehčit mu jeho těžké zaměstnání vychovatele dravé zvěře. Někteří dokonce navštívili jeho junáckou základnu na druhém konci Prahy a další od něj dostávali žluté skleněné kvítky za dobré chování a výsledky, někteří si nechali podepisovat knížky „Foglarovky“. A někdy došlo i k vzájemnému sblížení, což byl i případ Ludvíka. 

Nikdy nezapomene, jak sbíral odvahu na otázku:

„Proč vlastně děláte vychovatele, když jste psal knihy, vydával časopisy pro mládež?“

„Já jsem rád, že mně nechali alespoň s mládeží pracovat. Vždyť já nic jiného neumím.“a myslel tím komunisty. „Už jsem měl nastřádané peníze na vybudování Domu mládeže na Vinohradech, ale nakonec jsem byl rád, že mně nezavřeli. Vždyť Junák, skauting i moje činnost byly prohlášeny za imperialistickou propagandu.  Alespoň, že v Polsku mi občas něco vydají“.

„Mně se stejně nejvíc od Vás líbila Historie svorné sedmy. A pak Hoši od Bobří řeky a Boj o první místo.“            vypočítával Ludva. Ačkoli  několikrát Jaroslav Foglar Jestřáb žádal žáky z internátu, aby mu tykali a říkali Jestřábe, moc se to nedařilo. A tak z nabídky zbylo, a to ještě zřídka, oslovení Jestřábe Vy.

„Jestřábe, jak to bylo s osvobozováním Prahy? Kotelník říká, že Prahu neosvobodily ruské tanky, ale povstalci s Vlasovci, což prý je část Rudé armády, která nejdřív zradila Rusy a dala se k Němcům a před osvobozováním Prahy zase prozřela a postavila se německé armádě A prakticky osvobodila Prahu. Sovětská armáda už jen několikrát vystřelila a pak sbírala květiny od vděčných občanů Prahy?“ ptal se Ludva Jestřába, když zůstali sami na pokoji.

Ludvík si přitom všiml stop po teniskách na okně, které byly otisknuty asi od včerejšího nedovoleného nočního opuštění ubytovacího prostoru na jeden Staropramen do hospody. Okna byla rozdělena do devíti malých polí a jen jedno, uprostřed nahoře se dalo otevírat a tak prolezení oknem bylo vlastně jakousi zkouškou fyzické zdatnosti a obratnosti. Ludvík se postavil k Jestřábovi tak,  aby neviděl na stopy na okně.

„Tak to můžu potvrdit“ s hlubokým povzdechem dodal Jestřáb. „Ale už je pozdě a kdyby nás tu viděl hospodář Tiček byl by malér. Tak zase jindy.“ řekl Jestřáb a Ludvík měl pocit, že nejde ani tak o hospodáře, ale že se vystrašený spisovatel, po svých neblahých zkušenostech, prostě o takových věcech bojí mluvit. Ludvík si ale právě tady utvářel pevné antikomunistické smýšlení, které založili doma rodiče svým neustálým strachem, že někde něco plácne on nebo jeho bratr Míla. A tak se právě teď pevně rozhodl, že nepůjde studovat vysokou školu, protože do KSČ nikdy nevstoupí a vysoká škola bez členství v KSČ, je k ničemu. Možná se mýlil, protože vzdělání není nikdy dost, možná k tomu trochu přispěla i nechuť studovat. Byl přesvědčen, že si za ta léta ve škole užil učení dost. 

A navíc ho k technice nepoutal žádný bližší vztah. Ale nebýt jednoho příběhu, asi by Ludvíka uchvátily malování a karikatura.