Potřebovala jsem jít do práce, manžel se odmítl starat o děti

Někdy mám pocit, že můj život připomíná nekonečnou, zběsilou jízdu na kolotoči, který se odmítá zastavit byť jen na jedinou vteřinu, aby mi dal vydechnout.

Mít doma tři děti ve věku dva, pět a osm let, to neznamená jen „být v pohybu“. Znamená to žít v permanentním stavu nejvyšší pohotovosti. Neustále někdo něco nutně potřebuje, odněkud se ozývá pláč, vteřinu nato vypukne hádka o hračku a vzápětí ji vystřídá otrávené kňourání, že se někdo nudí. A já? Já se v tom všem motám jako domácí dispečer a krizový manažer, který se ze všech sil snaží udržet provoz v chodu a maskovat narůstající chaos, jen aby se to celé nezhroutilo.

Když mi tedy kamarádka nedávno nabídla, že bych mohla občas, třeba jen na pár hodin v týdnu, přijít pomoct do její kavárny, vnímala jsem to jako hotový zázrak, jako hozený záchranný kruh. Vůbec nešlo o peníze ( i když, ty se vždycky hodí, že jo). Šlo o ten, pro mě teď, vzácný pocit, že tam můžu být chvíli jenom já sama za sebe. Za Alici. Chvíli bez toho, abych neustále zakopávala o lego, bez nutnosti poslouchat hysterické „mami, on mi bere pastelku!“, bez nekonečného cyklu vaření, praní a uklízení. Představovala jsem si jen vůni čerstvé kávy a pečiva, klidnou hudbu a pár hodin, kdy se nadechnu a připomenu si, že stále existuju i mimo roli mámy na plný úvazek.

Manžel s mým nápadem zpočátku bez problémů souhlasil. Dokonce se tvářil, že mě chápe. Řekl, že jasně, že to přece zvládne. Domluvili jsme se, že v úterý, kdy mám mít první „směnu“, bude doma už ve tři. Protože ho ale znám a vím, jak selektivní jeho paměť dokáže být, připomněla jsem mu to pro jistotu ještě v pondělí večer. Ujistil mě, že na to myslí. A přesto to dopadlo přesně tak, jak jsem se kdesi v hloubi duše obávala. V úterý odpoledne najednou zavolal, že má „hrozně moc neodkladné práce“. Najednou to nešlo. Najednou se ukázalo, že každý zapomenutý šroubek, a snad každé prkno v dílně, je pro něj důležitější než to, že já nutně potřebuju jednou za čas prostě vypnout.

A přitom vím, jak na tom s prací je. Zakázek má tak jako vždy. Nic, co by hořelo a nepočkalo jeden jediný den, kdyby se jen trochu snažil. Ale moje potřeby? Ty prý počkat můžou vždycky. Moje psychické zdraví a touha po troše normálnosti jsou v jeho žebříčku priorit evidentně až na posledním místě.

Nakonec mě zachránila tchyně, která děti pohlídala. Jsem jí za to nesmírně vděčná, že mi umožnila ten krátký únik, ale zároveň mě to hluboce a bolavě bodlo u srdce. Ne proto, že by tchyně byla problém, ale proto, že mi ta situace nastavila kruté zrcadlo. Uvědomila jsem si, že když jde o mě, o mou radost nebo odpočinek, manžel se vždycky, s ledovým klidem, nějak vykroutí. Bere jako naprostou samozřejmost, že já jsem ta, která se přizpůsobí. Ta, která ustoupí. Ta, která to přece, jako vždycky, nějak „zvládne“.

Jenže já už nechci být ta, která všechno zvládne sama na úkor vlastní pohody a vlastně snad i příčetnosti. Nechci být ta, která musí o chvíli „uvolnění z domácnosti“ prosit jako o milodar. Nechci být ta, která slyší jen prázdné výmluvy pokaždé, když si dovolí potřebovat něco pro sebe. Jsem unavená z toho věčného boje o kousek vlastního prostoru. A co víc – jsem hluboce zklamaná. Protože partnerství, ve které jsem věřila, by mělo být o tom, že jsme tým a že se na sebe můžeme spolehnout. A já mám teď pocit, že v tomto týmu hraju sama za všechny a celá ta tíha leží jenom na mně.