Myslela jsem, že zákaznice neprojevuje emoce, mohl za to botox

V kavárně se střídají desítky tváří, ale některé zůstanou v paměti. Jedna z nich je starší dáma, která přichází s neuvěřitelnou pravidelností.

Člověk by si podle ní mohl seřizovat hodinky. Vždy ve stejnou dobu, ve stejném kabátku, dokonale učesaná a nalíčená. Cappuccino a malinový dortík. Nic víc, nic míň.

Usměju se, podám jí dort, popřeju hezký den. Ale ona se nikdy neusměje zpátky. Jen lehce kývne hlavou, poděkuje a dívá se stranou. Vrtalo mi to v hlavě. Co jí vadí?

Po třetí návštěvě jsem sebrala odvahu a zeptala se: „Je všechno v pořádku?“ „Ano, děkuji. Všechno výborné,“ odpověděla klidně. Bez jediného náznaku úsměvu.

Další dny se to opakovalo. Přicházela, sedala si ke stejnému stolu, objednávala totéž. A já se pokaždé snažila zachytit v její tváři aspoň malý záchvěv emocí. Nic. Začala jsem si říkat, že možná není spokojená se životem, že ji něco trápí.

Až jednou mi to vysvětlila jiná zákaznice, která ji znala.

„Neusmívá se, protože ani nemůže. Chodí na botox. Má obličej skoro znecitlivělý.“

To mě dostalo. Ale dávalo to smysl. Ta dokonalost, nehybnost, zdánlivý chlad. A najednou jsem ji začala vnímat jinak. Ne jako chladnou ženu, ale jako někoho, kdo se snaží zastavit čas, i když ho tím možná ztrácí ještě víc.

Od té doby, když jí nesu dort, nečekám úsměv. Stačí mi, že přijde. A někdy, když se na ni dívám, mám pocit, že i ten nehybný obličej skrývá víc emocí, než si dokážeme představit. Možná se směje uvnitř, jen to svět nevidí.