Některé lásky nezevšední ani nezestárnou

Jsou lásky, které odvál čas a zapadly v propadlišti dějin i jiné, které ve vzpomínce přenesou do krásné doby mládí, ale nebolí. Nejspíš proto, že zůstaly nenaplněné.

Asi každý nějakou má a rád si na ni vzpomene. Cit, který nebylo možné předat, se přece neztratil. A při té vzpomínce se vrátí nesmělost, sklopené oči, lehké červenání i další pocity, které provázely dobu, kdy jsme se navzájem okatě přehlíželi. Byly to krátké náhodné chvilky, kdy jsme vyměnili pár slov i úsměv a nějak se stalo, že z toho nikdy nebylo víc.

Možná se tahle neskutečná láska promítla do snů o budoucím princi, co jednou přijede a stala se etalonem pro pozdější opravdové lásky. Jenže to vzrušení z minulosti ani časem nezapadlo. Pořád bylo hezké si snít a toulat v romantických představách, co by se mohlo stát, kdyby tenkrát přišel náznak jeho zájmu. Nemohl si nevšimnout, všem to muselo být jasné, ale možná to tak mělo dopadnout.

Jak šel čas, každý jsme žili svým životem a pomalu stárli. Postupně se to všechno změnilo, vyrostly děti, zešedly vlasy, rodiče zestárli a odešli, změnili jsme bydliště a život nás trochu otřískal. Párkrát jsme se v čase potkali a při každém setkání jsem znova viděla podobu na maminku, trochu smutné oči, široký úsměv. Stejný, jako byl tenkrát. I okno v jejich domě zůstalo stejné, vlastně je tam pořád. To jenom já už nemám stejný úhel pohledu, protože na dům nevidím tak jako dřív. A taky už tam nemám tolik cestu, už kolem jezdím jenom náhodně.

Snad se zase někdy potkáme, tak jako před pár lety. Když jsme se míjeli, hlasitě se mi přihlásil a vrazil na potkání pusu. Tu, na kterou jsem čekala asi čtyřicet let. Přišla mi úplně přirozená a vůbec mě nenapadlo se stydět. Bylo to úplně normální, jako když se potkají staří přátelé a mají radost, že se potkali. Čas umí zamíchat kartami i pocity. Některé lásky mohou vydržet a nezevšednět. Platonické a naplno neprožité. Nevyřčené a nebolavé.

Čím to je, že vnímám stejně, ale netrápí mě ostych a obavy? Kde se ztratily dřívější zábrany?

To milosrdné stáří klepe na dveře a připomnělo, že všechno, co nestihneme teď a tady, nejspíš nepřijde. Není potřeba obávat se mládí a cizích názorů. Život je přece jenom náš a není nutné kazit si ho předsudky. A nelitovat ani toho, co se nestalo. Nech si to krásné, o čem můžeš snít. O tom, co bylo nebo nebylo.