Houbaření, to je potěšení

Jak nerada vítám podzim, protože přináší sychravé počasí, tak si ráda užívám podzimní radovánky. Hlavně houbaření.

A tak jsme také vyrazili s manželem do lesa. Zvolili jsme místo, kde jsme poprvé byli před dvěma lety a kde nám nestačily koše. Ovšem to bylo později na podzim, rostly samé babky, ty teď ještě nejsou. Takže osvědčený les zklamal, nabídl jenom pár prašivek, ale jinak ani houbička, tak jsme se rozhodli jet jinam.

Bohužel jsem uposlechla manželovy rady a hledala trávu, a asi jsem někde přešla bludný pařez, manžel se mi ztratil z dohledu a já, jako obvykle, zabloudila. Začal mne shánět mobilem, tentokrát jsem mobilům blahořečila, že jsou, protože já byla úplně bezradná. Měla jsem dojít k silnici, kde byl sraz u auta, ale já neviděla ani silnici, ani auto, pořád jsem šla a šla za zvukem nějakého auta, ale slyšela jsem jen slabě. Pak jsem došla na kraj lesa, kde byl dolů takový sešup, tekla tam voda, takže místo bylo pěkně rozbahněné, ale já se rozhodla ho zdolat.

V bahně mi ujela noha, já ztratila balanc a už jsem tušila, že se skácím dolů z té stráně v tom bahně. Naštěstí jsem to vybrala, protože bych asi pak musela jít domů pěšky, bahno bylo jen na botách. Zoufalá jsem zuřícímu manželovi sdílela polohu a on mě zachránil, když pro mne dojel autem. Moje boty nelibě nesl, ale dala jsem si pod ně igelitové tašky, abych mu neušpinila auto.

Ujeli jsme několik kilometrů do blízké vesnice a vydali se do lesa znovu. Hned na kraji muž našel pár menších hřibů. Šli jsme o kus dál a našli les, kde byl kus hustého a kopec krásného jehličnatého lesa. Po pár metrech už mi říká: „Hele ho!“ Našel krásného hříbka.

Vzpomněla jsem si na dědu a říkám: „Děda vždycky říkal, že je blízko bratříček. Ukaž nám bratříčka…“ Rozhlédla jsem se a v okruhu dvou metrů bratříček byl. Vykukovala jenom hlavička, ale vyhrabala jsem krásný kousek s macatou nohou. Pak jsme šli dál a po pár metrech se situace opakovala. Pak jsme zahlédli muchomůrky. „Děda říkal, že kde rostou muchomůrky, rostou i hříbky.“ Rozhlížím se a byl tam. Manžel se začal rozhlížet také, hledal bratříčky a pár se nám jich ukázalo. Když jsme se rozhodli vrátit k autu, museli jsme sejít z kopečka. Na konci byla taková škarpa a přes ní vedla úzká lávka z prken. Manžel na ni statečně vyrazil, uklouzl a v mžiku se složil do té škarpy.

Naříkal, ležel tam, v jedné ruce nůž, košík z druhé ruky mu vypadl a houby se vysypaly. Vzala jsem mu nůž, aby si neudělal další zranění a začala houby vybírat zpátky do košíku. Manžel skučel, ale musel vydržet, protože kdyby se pohnul, všechno by rozmačkal. Když se podařilo úlovky vysbírat, pomohla jsem mu sednout a pak se postavit. V duchu jsem se modlila, abych nemusela volat záchranku. On řekl, že nechce záchranku, že dojede sám. Ale při každém pohybu zasyčel a bál se, že se mu zranění rozleží.

A taky jo. Dva dny vzdoroval, třetí den ráno mi oznámil, že jede do nemocnice, že už nevydrží bolestí. Verdikt lékaře zněl: zlomené žebro a vzduch na plicích. Nabídl mu nějaký zákrok a tři dny v nemocnici, manžel ale nepřijal, odtrpěl si to doma. Kontrola proběhla a už má jen zlomené žebro.

Výsledkem houbaření byla kulajda, rizoto s houbami, houbová omáčka, zlomené žebro a plná koupelna hadrů na vyprání.